ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.651.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 651/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce J. K. , P., zastoupeného Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti žalované L. K. , P., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, o zaplacení částky 338.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 653/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 35 Co 324/2015-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 35 Co 324/2015-140, změnil rozsudek ze dne 10. 3. 2015, č. j. 18 C 653/2013-98, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 338.656,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a jímž žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 72.309,60 Kč (výrok II.), tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 338.656,- Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně od 1. 5. 2013 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku ohledně příslušenství z této částky od 25. 4. 2013 do 30. 4. 2013 potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 83.660,- Kč k rukám zástupce žalobce.
Odvolací soud dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že uvedla-li žalovaná ve vyjádření ze dne 16. 6. 2014, že „z procesní opatrnosti započítává oproti celkovému nároku žalobce ve výši 338.656,- Kč s příslušenstvím svoji pohledávku za žalobcem v téže výši z titulu bezdůvodného obohacení, když za něj jako vlastníka nemovitosti hradila zateplení domu, elektroinstalaci, ocelovou konstrukci a další“, a že „svoji pohledávku doložila šesti fakturami a potvrzeními o transakcích k úhradám faktur v sedmi případech“, a ve vyjádření ze dne 24. 9. 2014 zopakovala započtení svých pohledávek v témže znění s tím, že úhrady za žalobce vyčíslila v částkách 200.000,- Kč, 350.000,- Kč, 93.620,- Kč, 20.301,49 Kč, 49.941,- Kč, 6.420,- Kč a 58.112,- Kč (celkem 779.040,49 Kč), jde toliko o její obranu proti žalobě. Jestliže však žalovaná započítává více svých pohledávek, musí být z jejího kompenzačního projevu zřejmé, které z těchto pohledávek, příp. do jaké výše jsou započítávány vůči pohledávkám žalobce. Součet pohledávek žalované však převyšuje žalobou uplatněnou pohledávku žalobce, přičemž žádná z nich se svojí výší neodpovídá výši pohledávek žalobce, takže z jednání žalované nelze dovodit, které z pohledávek a v jaké výši použila k započtení vůči pohledávkám žalobce, byť je ve svém součtu označila částkou 338.656,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud uzavřel, že jednání žalované je z uvedených důvodů neurčité, neboť jeho obsah nelze zjistit ani výkladem, a ve smyslu ustanovení §553 odst. 1 ve spojení s ustanovením §554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), jde o jednání zdánlivé, k němuž se nepřihlíží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, jehož závěry jsou použitelné i za účinnosti nového občanského zákoníku). Námitku promlčení žalobcova nároku ani námitku nedostatku pasivní legitimace ve sporu, vznesené žalovanou, nepovažoval za důvodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že neztotožnil-li se s názorem soudu prvního stupně, který své rozhodnutí „postavil na úspěšně provedeném započtení pohledávek žalované vůči pohledávkám žalobce uplatněným žalobou“, a na rozdíl od něj dovodil, že „jednání dovolatelky směřující k započtení jejích pohledávek vůči pohledávce žalobce je naprosto neurčité, jeho obsah nelze zjistit ani výkladem a ve smyslu §553 odst. 1 ve spojení s §554 obč. zák. jde o jednání zdánlivé, k němuž se nepřihlíží“, a dále uvedl, že „bylo na soudu I. stupně, aby se ve smyslu §1982 o. z. zabýval právním jednáním žalované a kompenzabilitou pohledávek“, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; pakliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a porušil i zásadu dvojinstančnosti řízení. Dovolatelka je naopak přesvědčena o tom, že neakceptovat její procesní obranu, spočívající v námitce započtení, jen s poukazem na „formulační nedostatky“ kompenzační námitky, tj. na nedostatky při slovním vyjádření právního úkonu, by bylo formalistické, že zápočet pohledávek provedla souladně se zákonem a s judikaturou dovolacího soudu a že pohledávka žalobce a její pohledávky ve stejné výši se vzájemně setkaly a zanikly započtením“. Dále uvedla, že „námitka započtení je upravena v §98 o. s. ř., jež však řeší pouze procesní dopad této námitky, a jeho účelem je stanovit, za jakých podmínek se považuje hmotně právní úkon žalované za vzájemnou žalobu a kdy jde jen o obranu proti žalobě“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedla jen tolik, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by však takovou otázku formulovala (srov. též §241a odst. 2 o. s. ř.)]. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ , však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává. Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1745/2015).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu