ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1110.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1110/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost , se sídlem v Klášterci nad Ohří, Nádražní 214, PSČ 431 51, identifikační číslo osoby 00152552, zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, PSČ 628 00, proti žalované INJURED s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 47534346, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o vydání věcí, práv a jiných majetkových hodnot, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 67/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2015, č. j. 13 Cmo 32/2013-982, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2015, č. j. 13 Cmo 32/2013-982, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. srpna 2013, č. j. 45 Cm 67/2005-863, zastavil řízení podle §96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro zpětvzetí žaloby (výrok I.) a rozhodl, že se žalobkyni ani žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.).
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalované změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 738.623 Kč (první výrok), a dále žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 73.689 Kč (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení po zpětvzetí žaloby, když předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 13 Cmo 32/2013-878, Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesením ze dne 25. března 2015, č. j. 29 Cdo 4226/2014-972 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud uzavřel, že je na místě aplikovat na danou věc §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž zavinění je třeba posuzovat toliko podle procesního výsledku. Žalobkyně svým chováním (zpětvzetím žaloby) zavinila, že řízení muselo být zastaveno v situaci, kdy mohla v řízení pokračovat (rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Bylo tedy na zvážení žalobkyně, zda bude v řízení pokračovat. „Okolnost, že konkursní řízení vedené na majetek žalobce bylo skončeno a že samotný spor byl vyvolán konkursem, nejsou důvodem, aby soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ust. §150 o. s. ř.; tímto důvodem není ani ‚složitost případu‘ a vada žaloby“, uvedl odvolací soud.
Zavázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož se tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny advokáta za jednotlivé úkony právní služby v projednávané věci stanoví podle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, určil odvolací soud tarifní hodnotu dle výše kupní ceny sjednané ve smlouvě o prodeji podniku ze dne 30. srpna 2002 (jehož vydání se žalobkyně v projednávané věci – napadajíc platnost této smlouvy – domáhala) na 40.000.000 Kč a z této hodnoty pak vycházel při výpočtu výše náhrad nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání (citujíc znění §237 o. s. ř.) v nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu, podle něhož zavinila zastavení řízení. Odvolací soud se dle jejího názoru nijak nevypořádal se skutečností, že se (s ohledem na chování žalované po podání žaloby) již nemohla domoci toho, čeho se od žalované původně domáhala, neboť žalovaná v důsledku vedení řízení plnila, co bylo žalobou požadováno, pročež dovolatelce nezbývalo nic jiného než vzít žalobu zpět.
Dle tvrzení dovolatelky obsažených v dovolání (jakož i ve zpětvzetí žaloby) žalovaná na základě (v té době) pravomocných rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé (později zrušených rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1599/2008) vydala 21. května 2008 dovolatelce zpět pouze některé věci, práva a majetkové hodnoty, jejichž vydání jí bylo rozhodnutími uloženo, s tím, že předávací proces považuje za ukončený, jelikož dalšími hodnotami nedisponuje. Na základě porovnání předávacího protokolu z 21. května 2008 a smlouvy o prodeji podniku z 30. srpna 2002 pak tehdejší správce konkursní podstaty dovolatelky JUDr. Kadeřábek sestavil seznam nepředaného majetku představujícího bezdůvodné obohacení na straně žalované o hodnotě 270.380.596,13 Kč.
Pohledávku na zaplacení peněžité náhrady za nepředaný majetek v uvedené výši uplatnil správce konkursní podstaty u žalované 20. srpna 2008. Jelikož žalovaná odmítla dovolatelce peněžitou náhradu zaplatit, správce proti ní podal – po započtení pohledávky žalované vůči dovolatelce na vrácení kupní ceny ve výši 40.000.000 Kč sjednané v (neplatné) smlouvě o prodeji podniku – žalobu o zaplacení peněžité náhrady za nepředaný majetek; řízení o této žalobě je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 139/2009.
Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky nezohlednil, že pro výše popsané chování žalované byla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, pročež měla být náhrada nákladů řízení přiznána dovolatelce, nikoli žalované. Důvodnost uplatněného nároku (absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku) byla potvrzena soudy všech stupňů (i Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1599/2008). Žalovaná dovolatelce na základě pravomocných soudních rozhodnutí podnik vydala, byť jej netvořily všechny původně převedené hodnoty. Dovolatelka se v tomto řízení již nemohla domoci vydání jakýchkoli dalších hodnot (žalovaná jimi nedisponovala), peněžitou náhradu za nevydané věci uplatnila jinou žalobou; nezbývalo jí tedy nic jiného než vzít žalobu zpět a nechat řízení zastavit (pro důvody na straně žalované – vyhovění žalobou uplatněnému nároku).
Dovolatelka dále namítá, že se dle §142 o. s. ř. hradí pouze náklady řízení potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Těmi podle jejího názoru nejsou náklady žalované, která žádné své právo nebránila, naopak se bránila splnění své zákonné povinnosti.
A konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 142/06), že dospěl-li k závěru, že zastavení řízení procesně zavinila dovolatelka, měl přistoupit k aplikaci §150 o. s. ř. a vypořádat se s tím, za jakých okolností došlo k uplatnění nároku, jaký byl postoj účastníků v řízení a zda se žalovaná bránila důvodnému či nedůvodnému nároku žalobkyně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje dovolání za nepřípustné, resp. za nedůvodné, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky zavinění zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V usnesení ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, Nejvyšší soud (s poukazem na svou ustálenou rozhodovací praxi, viz usnesení ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, usnesení ze dne 23. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014) uzavřel, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.
Podle obsahu zpětvzetí žaloby v projednávané věci (č. l. 841 až 844) žalobkyně tvrdila, že žalobu bere zpět pro chování žalované [viz č. l. 842, odstavec třetí: „Na základě výše uvedených pravomocných soudních rozhodnutí správce konkursní podstaty vyzval žalovanou, aby vydala veškerý majetek, který byl zahrnut do podniku, jenž byl předmětem smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. srpna 2002. Žalovaná však vydala zpět pouze některé věci, práva a majetkové hodnoty, jejichž vydání jí bylo uloženo uvedenými soudními rozhodnutími. Dne 21. května 2008 předala žalovaná část věcí náležejících žalobci s tím, že předávací proces považuje za ukončený. Tato skutečnost je způsobena nejspíše tím, že žalovaná v průběhu plynutí času od uzavření smlouvy o prodeji podniku (…) do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o vydání z důvodu absolutní neplatnosti dotčené smlouvy (…) některé věci, práva a majetkové hodnoty zcizila, zpracovala ve výrobě, spotřebovala či ztratila.“, a dále č. l. 843 a 844: „Žalobce (…) připomíná, že žaloba byla podána naprosto důvodně a ke splnění povinnosti ze strany žalované došlo teprve po podání žaloby na základě v této době pravomocných soudních rozhodnutí.“], čemuž žalovaná oponovala ve vyjádření ke zpětvzetí žaloby (č. l. 857 až 859).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je pak nesprávné již proto, že odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí závěry výše uvedenými neřídil, respektive je nepromítl v důvodech rozhodnutí. Tvrzení žalobkyně, že žalobu vzala zpět pro chování žalované, (rozporované žalovanou), totiž odvolací soud argumentačně ignoroval a ve skutkové rovině se s ním nevypořádal. Na takto nedostatečném skutkovém základě pak nebylo možné přijmout smysluplný závěr o aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Jelikož odvolací soud se s tvrzením dovolatelky o tom, že důvodem zpětvzetí žaloby mělo být vydání (toliko) části podniku žalovanou, při řešení otázky zavinění zpětvzetí žaloby nikterak nevypořádal, není jeho právní posouzení této otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, správné, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval zbývajícími dovolacími námitkami – usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud prověří tvrzení dovolatelky o vydání toliko „některých věcí, práv a majetkových hodnot“ a v případě jejich potvrzení posoudí, zda byl žalovanou dovolatelce vydán podnik anebo toliko jeho část [přitom zohlední i specifickou povahu podniku coby věci hromadné (§5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), jejíž jednotlivé složky se mohou v čase měnit]. Podle svých zjištění pak při novém rozhodování o nákladech řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. zváží i přiměřené použití pravidel obsažených v §142 odst. 2 a 3 o. s. ř.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že za tarifní hodnotu ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu se v projednávané věci považuje hodnota podniku k datu uzavření smlouvy o jeho prodeji, která nemusí být totožná s jeho kupní cenou sjednanou ve smlouvě.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu