ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.164.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 164/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce SOLOMON INVEST, INC. , se sídlem Wickhams Cay 1, Simmonds Building, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 272635, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Zrůstkovi, advokátu, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, jako správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45475792, za účasti Pivovaru ZUBR a. s. , se sídlem Přerově I -Městě, Komenského 696/35, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 47676906, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o vyloučení pohledávek ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 57/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013, č. j. 10 Cmo 33/2010-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 55 Cm 57/2006-209, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, jíž se žalobce (SOLOMON INVEST, INC.) domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty (Mgr. Jiřímu Zrůstkovi) vyloučení pohledávek za společností ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., (dále jen „společnost ČMS“) ve výši 3 850 000 Kč a 22 136 431,30 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o. (dále jen „úpadce“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 33/2010-272, kterým odvolací soud rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 2946/2011.
Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, že zamítnutí návrhu na povolení zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku v době před účinností novely zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), provedené zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neznamenalo, že jmenování takového jednatele je od samého počátku neplatné, posuzoval platnost plné moci ze dne 5. září 1998, na jejímž základě JUDr. P. J. (dále jen „P. J.“) dne 21. září 2000 podepsal za úpadce smlouvu o postoupení pohledávek za společností ČMS. Vyšel přitom z toho, že touto plnou mocí „O. Z. (dále jen ‚O. Z.‘) jako jednatel společnosti s ručením omezeným s obchodním jménem INTERNATIONAL INVEST s. r. o., IČO 45475792, zmocňuje tímto P. J., aby jej zastupoval (…) v rozsahu oprávnění jednatele“ v dále uvedených věcech.
Plnou moc ze dne 5. září 1998 posoudil odvolací soud jako generální plnou moc, jíž jednatel úpadce O. Z. zmocnil P. J. k zastupování své osoby (O. Z.) jako jednatele společnosti. Udělení takové plné moci však vylučovalo ustanovení §66 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávky, z něhož plynulo, že činnost statutárního orgánu je jednatel povinen vykonávat osobně. Přitom osobní charakter funkce znamená, že její výkon je nepřenositelný a zastoupení tak (s výjimkou zmocnění k určité konkrétní záležitosti) není možné. Plnou moc proto odvolací soud vyhodnotil jako neplatnou pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že P. J. nebyl platně zmocněn k tomu, aby uzavřel za úpadce smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 21. září 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kdy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce „posouzení platnosti či neplatnosti plné moci, kterou osoba, která je statutárním orgánem obchodní společnosti, zmocnila jinou fyzickou osobu k zastupování této obchodní společnosti v rozsahu generálního zmocnění ke všem právním úkonům“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v podání ze dne 9. prosince 2015 vznesl dovolatel námitku podjatosti soudce Mgr. Milana Poláška; Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 30 Nd 398/2015, rozhodl, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí této věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 164/2014.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007, dále jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v dané věci může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., v případě, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však, jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
V dovoláním otevřené otázce je totiž napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tak např. v rozsudku ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 1183/2013, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je závazek k výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným závazkem osobní povahy, který není přenosný na jiné osoby, a to ani na další jednatele společnosti.
Tento závěr je plně uplatnitelný i pro právní úpravu obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 (před nabytím účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb.). K tomu viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, v němž Nejvyšší soud posuzoval plnou moc udělenou jednatelem společnosti s ručením omezeným v roce 2000, přičemž uzavřel, že závazek k výkonu funkce jednatele je osobní povahy a jako takový není přenosný na jiné osoby. Srov. shodně i usnesení ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3471/2013, vydané v situaci srovnatelné s poměry projednávané věci v excindačním sporu vyvolaném stejným konkursním řízením.
Námitka dovolatele, podle níž plnou moc pro P. J. udělil úpadce, dovolání přípustným rovněž nečiní, neboť výklad obsahu plné moci ze dne 5. září 1998 učiněný odvolacím soudem (podle něhož plnou moc neudělil úpadce, ale O. Z. jako statutární orgán k zastupování své osoby) je v souladu s výkladovými pravidly určenými §35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda výkon funkce jednatele zahrnuje rovněž jednání navenek (vůči třetím osobám), když dovolatel má za to, že takovým výkonem je pouze jednání dovnitř společnosti (obchodní vedení). Již v usnesení ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem představuje obé, tedy jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1116/2014).
Konečně tvrdí-li dovolatel, že kdyby mělo být „přenesení výkonu funkce“ vždy v rozporu se zákonem, vedlo by to k tomu, že „obchodní společnost nemůže udělit generální plnou moc jiné právnické či fyzické osobě“, pak pomíjí, že v dané věci plnou moc neudělila právnická osoba k zastupování své osoby, ale fyzická osoba (O. Z.) ke svému zastupování jako jednatele společnosti. O tom, že právnická osoba může udělit generální plnou moc, nemá dovolací soud pochybnosti (k tomu srov. opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 3471/2013).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu