ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2756.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2756/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce R. T. , proti žalovanému P. S. , zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o zaplacení částky 197.949 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 120/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2014, č. j. 5 Cmo 103/2014-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 26. srpna 2013, č. j. 7 Cm 120/2013-27, jímž Městský soud v Praze odmítl námitky žalovaného podané proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 7. května 2013, č. j. 7 Cm 120/2013-15.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitky (za něž měl v souladu s ustanovením §41 odst. 2 o. s. ř. podání žalovaného ze dne 28. května 2013, na č. l. 25 spisu), které žalovaný podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, neobsahují odůvodnění, když jejich jediným obsahem je sdělení, že žalovaný podává proti platebnímu rozkazu „odpor“.
K argumentaci žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11 (jde o nález uveřejněný pod číslem 12/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) pak odvolací soud uvedl, že oproti mínění žalovaného neobsahuje závěr, podle kterého žalovaný směnečný dlužník může podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu až při prvním jednání ve věci. Označené rozhodnutí pouze řeší důsledky plynoucí z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (jde o nález uveřejněný pod číslem 174/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jímž byla pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena třídenní námitková lhůta.
V poměrech dané věci byl navíc směnečný platební rozkaz vydán již za účinnosti nové úpravy §175 odst. 1 o. s. ř., reagující právě na zmíněný derogační nález Ústavního soudu, přičemž v souladu s ní byla lhůta k podání námitek soudem ve směnečném platebním rozkazu stanovena na 15 dnů. Podle odvolacího soudu tak měl žalovaný nepochybně dostatečný „časový prostor“, aby uplatnil věcnou a tudíž také odůvodněnou obranu proti povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem.
Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud především opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný žádnou obranu proti žalobou uplatněnému nároku neuplatnil (námitky nebyly vůbec odůvodněny).
Nejvyšší soud nesdílí ani výhrady dovolatele k (ne)ústavnosti právní úpravy obsažené v (části) ustanovení §175 odst. 3 o. s. ř., podle níž námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne (v této souvislosti srov. zejména nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, v jehož bodech 49. a 50. odůvodnění Ústavní soud shledává znění ustanovení §175 o. s. ř. – s výjimkou zrušované části týkající se námitkové třídenní lhůty – z ústavního hlediska akceptovatelné, včetně tam zakotvené úpravy zásady koncentrace řízení). Dovolatelem zpochybňovaná právní úprava směnečného rozkazního řízení (její aplikace soudy nižších stupňů v projednávané věci) nijak podle přesvědčení Nejvyššího soudu neporušuje právo žalovaného na spravedlivý proces (nepříčí se zásadě rovnosti účastníků řízení či principu „rovnosti zbraní“, jak dovozuje dovolatel) a nepochybně také umožňuje žalovanému směnečnému dlužníkovi reálně uplatnit v přiměřené lhůtě kvalifikovanou obranu proti povinnosti, jež mu byla směnečným platebním rozkazem uložena.
Konečně dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky, zda směnečný platební rozkaz, kterým bylo rozhodnuto o žalobou uplatněném nároku, obsahuje „dostatečné poučení žalovaného o jeho právech“, je-li v něm uvedeno, že soud odmítne námitky, které nebudou odůvodněny. Jak je totiž zřejmé z písemného vyhotovení směnečného platebního rozkazu, žalovanému se v posuzovaném případě dostalo – v souladu s rozhodným zněním ustanovení §175 o. s. ř. – řádného poučení (mimo jiné) o tom, jaké důsledky jsou spojeny s tím, že žalovaný včas námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodá, popřípadě námitky včas podané neodůvodní, včetně způsobu, jakým bude v takovém případě s podanými (leč neodůvodněnými) námitkami naloženo. Poskytnuté poučení přitom nemohlo u žalovaného vyvolat žádné pochybnosti o tom, že podá-li proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, jež nebudou obsahovat odůvodnění, soud takové námitky bez dalšího odmítne. To, že neodůvodněné námitky (z nichž není zřejmé, na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti němu zakládá, případně v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán) současně nemohou mít ve vztahu k napadenému rozhodnutí suspenzivní účinek, tj. nemohou odložit právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu, je pak již úsudkem natolik triviálním, že není dost dobře představitelné, aby někdo mohl s podáním neodůvodněných námitek spojovat očekávání jiných (než výše uvedených) důsledků.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu