ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3086.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3086/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, PSČ 440 01, proti žalované obci Měcholupy , se sídlem v Měcholupech 12, PSČ 439 31, identifikační číslo osoby 00 26 52 33, zastoupené Mgr. Michalem Trkalem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 168/27, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 332/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 260/2015-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.842,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 260/2015-62, potvrdil rozsudek ze dne 20. února 2015, č. j. 33 Cm 332/2012-39, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 29. srpna 2012, č. j. 33 Cm 332/2012-9, kterým původně žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 700.000,- Kč s 6% úrokem od 2. ledna 2010 do zaplacení, odměnu ve výši 2.333,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná není ze směnky zavázána, jelikož ji starosta obce (J. N.) podepsal bez souhlasu zastupitelstva. Potud poukázal na ustanovení čl. I. §7 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a na ustanovení §85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném k datu vystavení směnky (25. července 2006), jakož i na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu − §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
O tom, že pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není, pochybnosti nejsou.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že na řešení dovolatelkou položených otázek právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá.
Dovolatelka totiž přehlíží, že i odvolací soud uzavřel, že starosta nemůže sám vytvářet vůli obce, kterážto zásada se uplatní vždy, jde-li o přijímání závazků, jež jsou pro příslušnou samosprávnou územní jednotku zásadní, a současně v poměrech dané věci dovodil, že sporná směnka nebyla směnkou platební a měla-li při vystavení důvod, muselo jít nutně o směnku zajišťovací.
Obecně pak k podpisu směnky starostou obce viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 626/2006 a ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Cdo 1314/2007, včetně v nich obsažených odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. června 2016), která podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 702.333,- Kč) částku 11.140,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 13.842,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu