ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4473.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4473/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, proti žalovanému INSOLV, v. o. s. , se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako správci konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, identifikační číslo 14868334, zastoupenému Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného OHŘE MEDIA spol. s r. o. , se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, PSČ 438 01, identifikační číslo osoby 25452584, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou – Mšenu nad Nisou, Na Pláni 3794/2, PSČ 466 02, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 178/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č. j. 15 Cmo 10/2014-163, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č. j. 15 Cmo 10/2014-163, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 33 Cm 178/2011-153, vyjma části výroku, jíž bylo zastaveno řízení o vyloučení pozemku „k. ú. D. T. 300/5“, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 33 Cm 178/2011-153, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) zastavil řízení o vyloučení pozemku parc. č. 300/5, nacházejícího se v katastrálním území D. T. (dále též jen „pozemek D. T.“) a pozemků parc. č. 563/2, 585/12, 586, 596, 599/1, 599/2, 600/1, 600/2, 601, 602, 626/1, 634, 635/1, 635/3, 635/4, 635/5, 635/6, 635/8, 649 a 651/1 nacházejících se v katastrálním území M. [správně M.] (dále jen „pozemky M.“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci (dále jen „úpadce“).
Zastavení řízení o vyloučení pozemku D. T. konkursní soud odůvodnil zpětvzetím žaloby, důvodem zastavení řízení o vyloučení pozemků M. byl nedostatek podmínky řízení - překážka věci pravomocně rozhodnuté. Předmětem řízení tak měl zůstat jen požadavek žalobce na vyloučení pozemku parc. č. 300/13, v katastrálním území D. T. z konkursní podstaty úpadce.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení konkursního soudu.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podala proti tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadce žalobu o vyloučení mimo jiné i pozemků M. ze soupisu konkursní podstaty. Spor byl veden u konkursního soudu pod sp. zn. 69 Cm 12/2006.
2/ Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 69 Cm 12/2006-82, konkursní soud žalobu pravomocně zamítl s odůvodněním, že Česká republika je zapsána jako vlastník sporných pozemků v katastru nemovitostí a je oprávněna s nimi hospodařit, ale přes výzvu soudu nepředložila listiny, ze kterých by vyplýval způsob nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem, a údaje v katastru nemovitostí se neshodují s tvrzením, že pozemky jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky (dále též jen „Pozemkový fond“).
3/ Žalobou podanou u konkursního soudu dne 19. dubna 2011 se Pozemkový fond domáhal vyloučení pozemku D. T., pozemků M. a dalších pozemků, v této žalobě blíže konkretizovaných, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Právním nástupcem Pozemkového fondu se stala Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů).
Na tomto základě odvolací soud s poukazem na §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přisvědčil konkursnímu soudu v závěru, že projednání a rozhodnutí věci ohledně pozemků M. brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť v obou řízeních je dána totožnost účastníků, skutku i žalobního návrhu.
V obou řízeních (v tomto i v řízení, které bylo vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 69 Cm 12/2006) totiž vystupuje jako žalobce Česká republika. Rozdílnost spočívající v tom, že v každém z uvedených řízení vystupovala jiná organizační složka státu (v prvním případě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a v tomto případě Státní pozemkový úřad) na totožnosti účastníku nic nemění. Jednotlivé organizační složky totiž nemají samostatnou právní subjektivitu.
Podle odvolacího soudu je v posuzovaném případě dána i totožnost skutku, neboť již v prvním řízení žalobce tvrdil, že Česká republika je vlastníkem sporných pozemků a právo hospodaření náleží Pozemkovému fondu. Tyto skutkové okolnosti tvrdí i v žalobě, na jejímž základě probíhá toto řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné, neboť jde o právní otázku, která doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu „pro podobné případy“ nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že není dána totožnost subjektů v obou řízeních, neboť řízení byla zahájena v době, kdy správu sporných pozemků vykonával Pozemkový fond jako osoba odlišná od České republiky. Pozemkový fond byl zřízen jako samostatná právnická osoba pro správu nemovitostí ve vlastnictví státu, nešlo o zastupování České republiky a postavení Pozemkového fondu proto nelze zaměňovat s organizační složkou státu, která samostatným právním subjektem není. Dovolatel akcentuje, že Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyl v řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 69 Cm 12/2006 vůbec aktivně legitimován k podání žaloby a bylo tak pochybením soudu, že s tímto subjektem jednal.
Kromě toho dovolatel míní, že není dána ani totožnost skutku, neboť původní žaloba byla podána z odlišných právních důvodů, než je „správa dotčených pozemků“ Pozemkovým fondem. V tomto směru poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 181/2011 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011), podle něhož konstrukce dělené subjektivity státu vylučuje, aby na stát v právních vztazích týkajících se hospodaření s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu bylo nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek.
Dovolatel navíc zdůrazňuje, že pokud by toto řízení pravomocně skončilo do 31. prosince 2012, pochybnost o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté by vůbec nenastala a soud by rozhodoval v meritu věci.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, se zřizuje Pozemkový fond České republiky. Pozemkový fond je právnická osoba a zapisuje se do obchodního rejstříku. Sídlo Pozemkového fondu je Praha.
Podle §1 zákona č. 503/2012 Sb. se zřizuje Státní pozemkový úřad jako správní úřad s celostátní působností (odstavec 1). Státní pozemkový úřad je organizační složkou státu a účetní jednotkou (odstavec 2).
Podle §22 zákona č. 503/2012 Sb. dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vstupuje Česká republika do všech práv a povinností Pozemkového fondu České republiky, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení, jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, a včetně postavení Pozemkového fondu České republiky jako povinné osoby podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). K výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní pozemkový úřad (odstavec 1). Veškerý majetek Pozemkového fondu České republiky přechází dnem nabytí účinnosti tohoto zákona na Českou republiku; s tímto majetkem je podle jiného právního předpisu příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad. Finanční prostředky na účtech Pozemkového fondu České republiky se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona stávají příjmem státního rozpočtu (odstavec 3).
Podle §50 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2013.
Podle §1 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových organizační složkou státu a účetní jednotkou.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ) tedy brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.
Jak plyne z ustálené judikatorní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 113, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006) o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněného pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněného pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O překážku věci rozsouzené jde i tehdy, jestliže je v novém řízení uplatněn proti státu stejný nárok, i když v tomto řízení vystupuje za stát jiný orgán než v řízení původním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod číslem 119).
Teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (viz opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 445/2006).
Na tomto judikatorním základě Nejvyšší soud pro poměry dané věci nejprve uzavírá, že není důvodná námitka dovolatele, podle níž v obou excindačních řízeních nejde o totožné účastníky.
Je tomu tak proto, že v řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 69 Cm 12/2006 vystupovala jako žalobce Česká republika. Rovněž v řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 33 Cm 178/2011 je v současné době žalobcem Česká republika, přičemž je nerozhodné, že řízení bylo původně zahájeno jiným žalobcem. Podmínky řízení totiž soud zkoumá v každé fázi řízení a z hlediska posuzování překážky věci rozsouzené je podstatné, kdo je účastníkem řízení v době, kdy soud rozhoduje o podmínkách řízení.
Okolnost, že v obou řízeních za stát vystupuje (vystupovala) jiná organizační složka, je nevýznamná (k tomu srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1751/98). Jak správně vystihl již odvolací soud, poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, je v daných souvislostech nepřípadný, neboť v něm Nejvyšší soud posuzoval otázku pravomoci soudu ve sporu o peněžité plnění mezi dvěma organizačními složkami státu.
Naproti tomu Nejvyšší soud nesdílí závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci jde o totožný skutek.
Zatímco v prvním řízení vystupovala jako žalobce po celou dobu Česká republika, v tomto řízení byl původním žalobcem Pozemkový fond, který byl samostatnou právnickou osobou, nikoliv (toliko) organizační složkou státu. Již z tohoto pohledu je patrné, že šlo o dva různé nároky dvou odlišných subjektů (účastníků), byť žalobci v obou řízeních argumentovali tím, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika. Zatímco v prvním případě uplatňovala Česká republika svůj nárok, v tomto řízení uplatňuje nárok původně náležející (alespoň podle žalobních tvrzení) Pozemkovému fondu [s tím, že právě tento subjekt je (byl) oprávněn tyto pozemky spravovat a tedy i podat vylučovací žalobu]. Ačkoliv tak přechodem práv a povinností z Pozemkového fondu na Českou republiku (na základě §22 odst. 1 a 3 zákona č. 503/2012 Sb.) došlo ke ztotožnění osob žalobce, když v obou řízeních nyní vystupuje jako žalobce Česká republika, zjevně nejde o totožný skutek. V prvním řízení uplatňoval žalobce svůj nárok (bez zřetele k tomu, zda byl k podání žaloby věcně legitimován), zatímco v druhém řízení uplatňuje nynější žalobce nárok původně náležící Pozemkovému fondu, který na žalobce přešel až na základě právní skutečnosti nastalé po pravomocném skončení prvního řízení – zákonného právního nástupnictví.
Jinými slovy, pokud žalobce uplatňuje v novém řízení, v němž jde o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, nárok plynoucí z práva, které na něj přešlo (mělo přejít) [z důvodu singulární nebo univerzální sukcese] po pravomocném skončení předchozího řízení, nejde o stejný skutek jako v předchozím řízení, neboť sukcese (kterou žalobce vstoupil do právního postavení jiného subjektu – svého právního předchůdce) podstatu skutkových okolností obou věcí odlišuje.
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není správný.
Vzhledem k tomu, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podařilo zpochybnit správnost posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí konkursního soudu, Nejvyšší soud zrušil v dotčeném rozsahu (s výjimkou výroku o zastavení řízení o vyloučení pozemku „k. ú. Dolní Týnec 300/5“, jehož se odvolání netýkalo) i toto rozhodnutí a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu