ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4700.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4700/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, PSČ 250 68, proti žalované JUDr. K. B. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 308/2010, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 5 Cmo 478/2013-302, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 53 Cm 308/2010-284, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. března 2008, č. j. 53 Sm 14/2008-9, v části, v níž uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 106.820,07 Kč s 6% úrokem od 6. září 2007 do zaplacení (bod I. výroku), v rozsahu přiznaných nákladů řízení v částce 35.291,40 Kč směnečný platební rozkaz zrušil (bod II. výroku) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
Soud prvního stupně dospěl (mimo jiné) k závěru, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (dále též jen „sporná směnka“ nebo „sporná listina“), obsahuje všechny náležitosti stanovené čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a je tak platnou směnkou vlastní.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil (první výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení (druhý výrok), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení státu (čtvrtý výrok).
Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování spornou směnkou – vyšel ze zjištění, že označení letopočtu v údaji splatnosti sporné směnky je (v poslední číslici) vyznačeno tak, že „nelze rozhodnout, kterého roku má být směnka splatná. Tato číslice vykazuje znaky čísla 7, jak tvrdí žalobkyně, ale také znaky čísla 1, jak naopak tvrdí žalovaná, a dokonce bylo možné v tomto znaku vidět i číslici 4“.
Směnka jako listinný cenný papír přitom musí svým písemným obsahem, pokračoval odvolací soud, podávat (vedle toho, co vyplývá přímo ze směnečného zákona) úplnou informaci o účastnících i obsahu závazku, který je do listiny vtělen. Při oběhu směnky totiž nelze zpětně zkoumat, co měli původní účastníci, kteří směnečný vztah zakládali, na mysli, tj. nelze zkoumat, jaká byla jejich tehdejší vůle. Další nabyvatelé nemají jinou reálnou možnost, jak podstatné rysy inkorporovaného závazkového vztahu poznat, než je studium samotného textu předmětné listiny. Každému proto musí být již ze samotného obsahu směnečné listiny zřejmé, kdo, komu, kolik, kde a kdy má zaplatit.
Podle odvolacího soudu způsob, jakým je na směnce vyznačen poslední znak letopočtu v údaji splatnosti směnky, není způsobilý takovou jednoznačnou a nepochybnou informaci o tom, kdy má být směnka zaplacena, podat. Sporná listina tak – co se týče údaje data splatnosti – není jednoznačně srozumitelná (neobsahuje dostatečně určitelný údaj o splatnosti směnečného závazku v ní vtěleného) a nemůže proto být platnou směnkou vlastní podle čl. I. §75 směnečného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně (proti měnícímu výroku o věci samé) i žalovaná (proti výroku o nákladech námitkového řízení).
Dovolání obou účastníků Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
1) K dovolání žalobkyně:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř.; dovolatelka však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vymezených.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že směnka jako listinný cenný papír musí svým písemným obsahem podávat úplnou informaci o účastnících i obsahu závazku, který je do listiny vtělen) odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3251/2012, ve kterém Nejvyšší soud (na dané téma) uzavřel, že při posuzování formálních náležitostí směnky je třeba vycházet výlučně z výsledné podoby směnečné listiny se zřetelem na zákonem předepsané náležitosti, a též se zřetelem na to, zda je daný údaj ze směnečné listiny objektivně seznatelný; důvodem neplatnosti směnky přitom může být pouze takový údaj, jenž bude vzbuzovat rozumné pochybnosti o samotném obsahu dané formální náležitosti (posuzováno z pohledu kteréhokoliv účastníka směnečného vztahu, tedy i třetí osoby, která se případně v budoucnu účastníkem směnečného vztahu stane (viz též důvody rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1216/2014, v odborné literatuře pak srov. např. Kotásek, J., K výkladu směnečných doložek aneb opravdu „musí přísnost bejt“?, In: Pocta Petru Hajnovi k 75. narozeninám, Praha: Wolters Kluwer 2010, str. 157-158).
O tom, že ze způsobu, jakým byl v poměrech dané věci údaj data splatnosti na spornou listinu napsán, nelze objektivně seznat, kdy by měla být směnka splatná (jaké konkrétní datum je obsahem posuzovaného zápisu), pak ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá.
2/ K dovolání žalované:
Dovolání žalované proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž bylo rozhodnuto o nákladech námitkového řízení) neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (nejen) dovolacího soudu, přičemž otázka náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému je (nejen) dovolacím soudem rozhodována opačně.“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
Argument, podle kterého „v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, přitom může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové údaje se však z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatelka v něm nevymezuje ani žádnou konkrétní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani blíže neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání obou účastníků bylo odmítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu