ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5068.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5068/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce M. S., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 K 94/2002, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2016, č. j. 2 Ko 18/2016-1263, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 48 K 94/2002-1230, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen „konkursní soud“)
[1] Zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení (bod I. výroku).
[2] Uložil správci konkursní podstaty úpadce, aby mu do 30 dnů od právní moci rozhodnutí písemně oznámil, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce (bod II. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2016, č. j. 2 Ko 18/2016-1263, potvrdil usnesení konkursního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - zde v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že ve věci nejde o žádný z tam vyjmenovaných případů; totéž platí pro přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., dovolání též přípustné není. Dovolatel totiž (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Z ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“), pro věc rozhodném, plyne, že jediným předpokladem, který musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh způsobilých námitek, jimiž lze (ať již v rovině právního posouzení věci nebo vad řízení) brojit proti vydání takového usnesení (tento závěr Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil již v důvodech usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněné pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž v podrobnostech odkazuje).
Vedle argumentu, že ke zrušení konkursu nemělo dojít, neboť rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli ještě splněno, je to již jen argument, že vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení ještě nenabylo právní moci (povahou věci je dáno, že i kdyby rozvrhové usnesení bylo splněno ještě předtím, než nabylo právní moci, nelze přistoupit ke zrušení konkursu dříve, než se poměry založené rozvrhovým usnesením stanou neměnnými). K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usneseních ze dne 16. května 2006, sp. zn. 29 Odo 596/2006, ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1410/2004, ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2428/2007 a ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 189/2009. Lze si rovněž představit, že důvodem, pro který by konkurs neměl být zrušen ani v případě, že pravomocné rozvrhové usnesení již bylo splněno, je, že po vydání rozvrhového usnesení nastala (vznikla) právní skutečnost, na základě které úpadce nabyl další majetek, např. děděním nebo darovací smlouvou (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1475/2005).
Dovolání žádnou z těchto námitek neobsahuje.
V usnesení z 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, Nejvyšší soud také vysvětlil, že rozvrhovým usnesením se provádí rozdělení celkového výtěžku zpeněžení konkursní podstaty mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v §32 ZKV a že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá. Odtud logicky plyne, že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se již nelze zabývat ani později (v rozhodnutí o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení) [srov. opět usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 189/2009 ] .
S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu a dovolání v dotčených souvislostech žádnou relevantní otázku zásadního právního významu neotevírá.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Pro úplnost lze dodat, že odkazuje-li dovolatel v dovolání (jako na argumentaci, kterou považuje za nadbytečné opakovat) „ve zbytku“ na obsah svého „odvolání“, Nejvyšší soud k tomuto „odkazu“ nepřihlížel, neboť podle jeho ustálené judikatury odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§241a odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu