ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.936.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 936/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. J. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Cupkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, proti žalovanému E. P. , zastoupenému JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou, se sídlem ve Šťáhlavech, Na Parníku 107, PSČ 332 03, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 111/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 12 Cmo 509/2007-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. srpna 2008, č j. 12 Cmo 509/2007-92, k odvolání žalovaného (mimo jiné) potvrdil usnesení ze dne 15. února 2007, č. j. 45 Cm 111/2006-37, jímž Krajský soud v Plzni zamítl „návrh“ na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod „č. j. 45 Cm 71/2004“.
Odvolací soud – cituje ustanovení §228 odst. 1 a §233 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož „všechny žalovaným navrhované důkazy jím mohly být navrženy již v řízení před soudem prvního stupně o námitkách žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Nejedná se o důkazy, o kterých se dozvěděl nebo mohl dozvědět až po skončení uvedeného řízení, ani o důkazy, které jím byly navrhovány, ale nemohly být v řízení o námitkách provedeny“.
Současně doplnil, že „je právně významná i ta okolnost, že důkazy, jež by jinak splňovaly podmínky §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., by mohly být důvodem obnovy jen za splnění předpokladu, že mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí“. V daném případě tomu tak není, neboť žalovaný proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesl (jen) námitky, podle nichž jednak směnku nepodepsal (tato námitka by byla právně relevantní, prokázal-li by žalovaný, že podpis výstavce směnky vlastní není jeho podpisem), jednak „všechny náklady spojené s vyřizováním pasu, cestovného a ostatních víz hradil z vypůjčené finanční částky od M. Č. a průvodkyně zájezdu žalovanému odmítla půjčit jakoukoli částku v Hongkongu a pomoc s vyřízením dokladů pro návrat do České republiky“ (tato námitka – pokračoval dovolací soud – postrádá smysl a je „nedostatečně určitá“, neobsahuje vylíčení směnečné dohody a je neprojednatelná).
Jelikož „veškeré důkazy, které žalovaný navrhl v řízení o obnově, nesměřovaly k prokázání jeho námitkového tvrzení, že směnku nepodepsal, nýbrž k prokázání okolností, za kterých směnku podepsal“ (tj. k prokázání skutečností, které nebyly vymezeny včasnými a odůvodněnými námitkami žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu), shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalobu neopodstatněnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., maje napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné a namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. dovolání č. l. 213 - 215 a „opravu dovolání“ – č. l. 217 - 218 a č. l. 228).
Podle dovolatele soudy nižších stupňů „nijak neodůvodnily závěr“ o tom, že žalovaným navrhované důkazy mohly být navrženy již v řízení před soudem prvního stupně o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Opakuje, že se soudy při rozhodování o směnečném platebním rozkazu nezabývaly „plnou mocí a zastoupením žalobce a plnou moc považovaly za řádnou“; přitom poukazuje na plnou moc z 25. dubna 2002, kterou žalobce udělil JUDr. Cupkovi k „zastupování ve věci vymáhání směnečné pohledávky“, aniž bylo uvedeno, které konkrétní věci se plná moc týká.
Konečně doplňuje, že adresy a výpovědi svědků o okolnostech podpisu směnky získal až po dalším pátrání a setrvává na tvrzení, podle něhož směnku podepsal „pod nátlakem a v tísni“.
Žalobce má za to, že žalovaný uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci) a současně zastává názor, podle něhož předcházející řízení (rozuměj řízení vedené pod sp. zn. 47 Cm 71/2004) žádnou vadou, která „by mohla způsobit nesprávné právní posouzení věci“, postiženo není.
K rozhodnutí o dovolání byl spis nově předložen Nejvyššímu soudu (poté, co byl původně dne 17. března 2009 vrácen soudu prvního stupně – viz č. l. 122) dne 29. února 2016.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, může být přípustné jen podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak (prostřednictvím odkazu na ustanovení §237 o. s. ř., obsaženého v ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř.) jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá výslovně (jen) za použití dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je zcela zjevné, že již proto nemůže být dovolání přípustné.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídá závěrů formulovaným Nejvyšším soudem v důvodech usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněného pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 4785/2014.
Konečně není pochyb ani o tom, že (objektivní) nepřípustnost dovolání v dané věci plyne z ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., když rozsudkem ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 47 Cm 71/2004-33, Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, jímž označený soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4.860,- Kč s 6% úrokem od 26. října 2003 do zaplacení a náklady řízení. V poměrech dané věci tak dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, jehož (původním) předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalobce v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. června 2013). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší zástupci žalobce odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „advokátní tarif“).
Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“ (k tomu, že rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení není rozhodnutím „ve věci samé“, srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod číslem 61/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže zástupci žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu]; srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (přímo ve vztahu k obnově řízení uzavřel Nejvyšší soud shodně již v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1716/98).
Náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení tak činí 1.050,- Kč [paušální sazba odměny advokáta ve výši 750,- Kč + paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu)].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu