ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.91.2016.1
MSPH 93 INS 12898/2012
193 ICm 365/2013
sp. zn. 29 ICdo 91/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce J. U. , zastoupeného Mgr. Lenkou Brodskou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Mgr. M. J. M., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužnice I. U., zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice a určení neplatnosti, eventuálně neúčinnosti právního úkonu dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 365/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice I. U. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 12898/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 193 ICm 365/2013, 102 VSPH 688/2014-83 (MSPH 93 INS 12898/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 193 ICm 365/2013-57, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. U.) domáhal vůči žalované (insolvenční správkyni dlužnice I. U.) vyloučení bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích uvedených ve výroku (dále též jen „sporné věci“) ze soupisu majetkové podstaty dlužnice (bod I. výroku), určil, že darovací smlouva a smlouva o věcném břemeni, uzavřené dne 13. října 2011 mezi dlužnicí a žalobcem, jsou vůči věřitelům dlužnice neúčinné (bod II. výroku), a že sporné věci náleží dnem právní moci rozsudku do majetkové podstaty dlužnice (bod III. výroku). Dále insolvenční soud rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem „posouzena jinak“.
Uvedený argument však způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. není, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění §237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu