ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1263.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1263/2016 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 9. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 To 211/2016-84, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 21/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 3. 2016, č. j. 12 T 21/2016-67, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), ve znění zákona č. 390/2012 Sb., jehož se měl dopustit jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 30 T 112/2015, mu byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud zároveň výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 30 T 112/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 To 211/2016-84, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného znovu uznal vinným přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „v blíže nezjištěné době před dnem 16. 9. 2015 ve Věznici Kuřim, Blanenská 1191/127 v Kuřimi, okres Brno-venkov, kde vykonává trest odnětí svobody v trvání 7 roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 28 T 9/2011, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2012, poté, co dne 5. 8. 2014 byla prokázána v těle obžalovaného přítomnost omamné a psychotropní látky - canabinoidy, za což mu byl dne 16. 10. 2014 uložen kázeňský trest, přesně nezjištěným způsobem konzumoval ve výkonu trestu odnětí svobody návykovou látku obsahující benzodiazepiny, která patří mezi psychotropní látky zařazené do přílohy č. 7 seznamu č. 7 psychotropních látek nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, což bylo prokázáno kontrolním odběrem vzorku moči dne 16. 9. 2015, provedeným ve zdravotním středisku Věznice Kuřim a následným imunochemickým vyšetřením jeho moči v Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice U svaté Anny v Brně, kterým byla zjištěna přítomnost výše uvedené omamné návykové látky – benzodiazepiny, která náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) k zákonu č. 1671998 Sb., o návykových látkách, přičemž tímto jednáním porušil základní povinnosti odsouzeného podle ustanovení §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů“. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 30 T 112/2015, odvolací soud obviněného podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 30 T 112/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, aniž by bylo důkazně doloženo jeho úmyslné protiprávní jednání. Soudy obou stupňů nezjistily a ve svých rozhodnutích zároveň nevysvětlily, jak se droga k dovolateli dostala, v jaké formě ani kdy a jak ji vědomě užil. Závěr o jeho vině tak založily na prostém předpokladu, že byla-li zakázaná látka nalezena v jeho těle, musel si ji také sám úmyslně aplikovat. V rozporu se zásadou in dubio pro reo nepřipustily možnost, že ji požil nevědomě, přestože existuje řada možností, jak k tomu mohlo dojít. V uvedené souvislosti dovolatel poznamenal, že výskyt návykových látek ve věznicích a jejich pašování do nich v nejrůznějších skrytých formách je zde běžnou věcí. Drogy mohou být ukryty téměř v čemkoliv, včetně potravin. Přitom nelze vyloučit, že dovolatel od některého ze spoluvězňů mohl takovou potravinu získat, aniž by sám nutně věděl, že návykovou látku obsahuje. Drogu mohl pozřít i v podobě nějakého léčiva v domnění, že se o léčivo skutečně jedná. Vyloučit přitom nelze ani variantu, že mu drogu někdo úmyslně podstrčil, aby mu způsobil újmu v podobě dalšího několikaměsíčního trestu odnětí svobody. Nastíněné možnosti skutkového děje nebyly provedeným dokazováním nijak vyvráceny. Podle dovolatele tak i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty inkriminovaného přečinu v jeho jednání.
Proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 To 211/2016-84, zrušil a sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 22. 8. 2016. Dne 5. 9. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovolacímu soudu písemně sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný Z. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel formálně vytkl odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., z důvodů absence zákonem požadované formy zavinění (zde úmyslu) v jeho jednání, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady vůči způsobu, jakým soudy v uvedeném směru hodnotily ve věci provedené důkazy. Teprve v návaznosti na tom a při prosazování několika vlastních skutkových verzí o nevědomém požití návykové látky ve výkonu trestu pak namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud nezjistil, že by napadený rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z výše uvedených vad.
K tomuto závěru dospěl poté, co si v neveřejném zasedání postupem podle §265o odst. 2 tr. ř. přehrál a poslechl zvukový záznam z veřejného zasedání Krajského soudu v Brně, konaného o odvolání obviněného dne 24. 5. 2016. Z něj je patrné, že odvolací soud po vynesení rozsudku v rámci ústního odůvodnění vysvětlil důvody, pro které neakceptoval obhajobu obviněného o nevědomém požití drogy, dostatečně a především způsobem respektujícím pravidla formální logiky. Vytknout mu lze tolik, že své úvahy v tomto směru následně přesvědčivěji a podrobněji nerozvedl v písemném odůvodnění rozsudku, když se omezil pouze na stručné, vesměs pochvalné stanovisko k hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz str. 4/5). Zde je však nutno zdůraznit, že k samotnému posouzení úrovně (kvality) odůvodnění rozhodnutí dovolací přezkum určen není (k tomu srov. ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.). Podstatné je, že dovolatelem zpochybňované skutkové zjištění o vědomém požití návykové látky ve výkonu trestu nebylo produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného Z. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu