ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1275.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1275/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 9. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, č. j. 4 To 71/2016-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 35/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 1. 2016, č. j. 32 T 35/2015-499, v trestní věci obviněných T. H. a L. B., roz. B., byl obviněný T. H. uznán vinným „zločinem“ loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), za jednání popsané v bodech ad 1/ až 3/ výroku o vině. Za to byl podle 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná L. B. byla uznána vinnou účastenstvím na „zločinu“ loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodech ad 2/ a 3/ výroku o vině a podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud oběma obviněným uložil trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě uvedených ve výroku rozsudku. Poškozené P. B., Ing. J. P. a Českou pojišťovnu, a. s., pak podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch také státní zástupce odvolání. Obviněný T. H. je směřoval do všech výroků rozsudku týkajících se jeho osoby, obviněná L. B. pouze do výroku o trestu, který jí byl uložen, a státní zástupce do výroků o uložených trestech oběma obviněným, když je považoval za nepřiměřeně mírné. Krajský soud v Ostravě o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 4 To 71/2016-542, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ohledně obviněného T. H. (výrok ad I/). Z podnětu odvolání obviněné L. B. pak podle téhož zákonného ustanovení zrušil výrok o trestu i ohledně její osoby (výrok ad II/). Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému T. H. nově uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil dva tresty propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněné L. B. odvolací soud podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí podle §84 tr. zákoníku, §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou (výrok ad III/). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen (výrok ad IV/). Odvolání obviněného T. H. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (výrok ad V/).
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. H. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že byl uznán vinným trestným činem loupeže, aniž by se soudy obou stupňů blíže zabývaly otázkou jeho příčetnosti v době páchání jednotlivých stíhaných skutků (dílčích útoků). Vytkl jim, že při provádění a hodnocení důkazů zcela pominuly okolnosti a důvody, které ho k spáchání činu vedly, byť se k nim vyjadřoval již při svém výslechu v přípravném řízení a opakovaně i u hlavního líčení, včetně závěrečného slova. Skutečnost, že před svým výslechem uváděl, že je v dobrém psychickém stavu, podle dovolatele ještě neznamená, že se trestné činnosti nedopouštěl ve stavu zmenšené příčetnosti či úplné nepříčetnosti. Daná okolnost, významná z hlediska hmotněprávního posouzení jeho jednání, měla být zkoumána znalecky. Jeho návrhu na doplnění dokazování v tomto směru však soudy nevyhověly. Omezily se pouze na konstatování, že měl trestnou činnost předem promyšlenou a počínal si při ní sofistikovaně. Takový důkazní postup dovolatel považuje za zcela nedostatečný.
Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, č. j. 4 To 71/2016-542, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 1. 2016, č. j. 32 T 35/2015-499, a věc přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 22. 8. 2016 obviněný sdělil, že ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 8. 2016. Dne 8. 9. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovolacímu soudu písemně sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému nově uložen trest; a zároveň podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud týmž rozsudkem současně zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě dovolatel sice soudům formálně vytkl nesprávnost právního posouzení projednávaných skutků jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil výhradně na tvrzení o nedostatečnosti provedeného dokazování k posouzení míry jeho příčetnosti v době páchání trestné činnosti, jakožto předpokladu jeho trestní odpovědnosti. Teprve v návaznosti na tom pak namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce dovolatele stran nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví k jeho psychickému stavu v době páchání trestné činnosti Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily .
Soud prvního stupně rozhodl o zmiňovaném důkazním návrhu obviněného v průběhu hlavního líčení dne 27. 1. 2016 (viz protokol na č. l. 490 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením , jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k doplnění dokazování navrhovaným znaleckým posudkem nepřistoupil, dostatečně vyložil i v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí (viz str. 15 shora rozsudku). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu zaujal své stanovisko k dané procesní otázce na str. 7 napadeného rozsudku.
Z rozsudků soudů obou stupňů, splňujících kritéria odůvodnění požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by závěr o plném zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností dovolatele v době páchání trestné činnosti založily na ničím nepodložených domněnkách či hypotézách. Důvody, pro které v tomto směru neakceptovaly jeho obhajobu, vysvětlily zcela přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky a ústavně konformním způsobem (viz str. 15 shora písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně a str. 6/7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak neshledal, že by bylo dovolatelem zpochybňované dílčí skutkové zjištění produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného T. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu