ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1418.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1418/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 To 11/2015-760, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 64/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, č. j. 29 T 64/2014-492, byl ve věci obviněného P. N. podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 118/2014. Při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. N. se uznává vinným dvěma pokračujícími zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsaná v bodech ad I/ 1) - 4) a ad II/ 1) - 3) výroku o vině. Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že
„I/ v níže uvedených případech uzavřel dohody o půjčkách, přestože věděl, že jeho nepříznivá finanční a majetková situace mu neumožní inkasované finanční prostředky vrátit ve sjednaných termínech splatnosti, ani později, což také neučinil, neboť je nemajetný a současně je proti jeho osobě vedena řada exekučních řízení, mimo jiné na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2003, č. j. 19 Nc 7348/2003-9, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2004, pro pohledávku ve výši 28.350.000 Kč, kterou dosud neuhradil, a takto: 1) počátkem července 2010 na blíže nezjištěném místě v P. – P., pod příslibem zhodnocení vložených peněz, vylákal od Ing. P. Ř., finanční hotovost ve výši 700.000 Kč, poškozenému jako zajištění dluhu vystavil směnku na částku 850.000 Kč se splatností do konce července 2010 a tuto podepsal jako JUDr. P. N., v termínu nezaplatil a v srpnu 2010 poškozenému nabídl novou navýšenou směnku na částku 1.100.000 Kč se splatností 7. 9. 2010 a opět se podepsal jako JUDr. P. N., peníze nezaplatil a v listopadu 2011 požádal o rozdělení dlužné částky na 3 díly a podepsal 3 směnky, každou na částku 370.000 Kč a při podpisu neoprávněně uvedl akademický titul, poškozeného uvedl v omyl, neboť s ohledem na svou majetkovou situaci od počátku věděl, že nebude schopen finanční prostředky vrátit, poškozenému Ing. P. Ř. způsobil škodu ve výši 700.000 Kč,
2) dne 6. 8. 2010, v P., ul. U. R. z., pod záminkou krátkodobé půjčky, vylákal od poškozeného Ing. Z. J., finanční hotovost ve výši 300.000 Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději dne 11. 8. 2014, přestože věděl, že svému závazku nedostojí, což také neučinil, a finanční hotovost poškozenému v této lhůtě ani později nevrátil, čímž poškozenému Ing. Z. J., způsobil škodu ve výši 300.000 Kč (převzato z rozsudku OS Praha 3, sp. zn.: 15 T 59/2013),
3) dne 29. 11. 2010, v P., ul. K., pod záminkou krátkodobé půjčky, vylákal od poškozeného JUDr. J. K., finanční hotovost ve výši 200.000 Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději dne 3. 12. 2010, přestože věděl, že svému závazku nedostojí, což také neučinil, a finanční hotovost poškozenému v této lhůtě ani později nevrátil, pouze dne 18. 5. 2012 uhradil částku ve výši 30.000 Kč, čímž poškozenému JUDr. J. K., způsobil škodu ve výši 170.000 Kč (převzato z rozsudku OS Praha 3, sp. zn.: 15 T 59/2013),
4) dne 18. 5. 2012, v P., S. n., v kavárně S., využil omylu poškozeného Mgr. J. P., o své pravé identitě, neboť poškozený pokládal obžalovaného za syna svého přítele J. B., v důsledku čehož vyhověl žádosti obžalovaného o poskytnutí finanční půjčky ve výši 400.000 Kč, který jej v jeho omylu ohledně záměny osob úmyslně utvrzoval mimo jiné tím, že se nechal oslovovat jménem "J.", přičemž finanční prostředky se zavázal vrátit nejpozději dne 3. 6. 2012, přestože věděl, že svému závazku nedostojí, což také neučinil, a finanční hotovost poškozenému v této lhůtě ani později nevrátil, čímž poškozenému Mgr. J. P., způsobil škodu ve výši 400.000 Kč (převzato z rozsudku OS Praha 3, sp. zn.: 15 T 59/2013)“, a
„II/ v níže uvedených případech uzavřel dohody o půjčkách, přestože věděl, že jeho nepříznivá finanční a majetková situace mu neumožní inkasované finanční prostředky vrátit ve sjednaných termínech splatnosti ani později, což také neučinil, neboť je nemajetný a současně je proti jeho osobě vedena Obvodním soudem pro Prahu 10 řada exekučních řízení pro celkové pohledávky přesahující výši 40 milionů Kč, mimo jiné na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 7. 2003, č. j. 19 Nc 7348/2003-9, které nabylo právní moci dne 30. 6. 2004, pro pohledávku ve výši 28.350.000 Kč, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2011, č. j. 58 EXE 19/2011-20, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2011, pro pohledávku ve výši 7.000.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 6% od 23. 9. 2008 do zaplacení a náklady řízení ve výši 493.480 Kč, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 49 EXE 3367/2010-14, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2012, pro pohledávku ve výši 1.542.245,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % od 20. 3. 2010 do zaplacení a náklady řízení ve výši 144.520 Kč, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2010, č. j. 54 EXE 3388/2010-13, které nabylo právní moci dne 5. 5. 2012, pro pohledávku ve výši 1.100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % od 1. 1. 2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 116.126 Kč, a další, které dosud neuhradil, a takto: 1) dne 11. 12. 2012 v P., M. n., na Úřadu městské části P., si od Ing. P. H., pod falešnou záminkou výhodného zakoupení bytu pro svou sestru M. K., kdy se neoprávněně vydával za doktora práv, vypůjčil částku ve výši 450.000 Kč, uznání dluhu podepsal jako JUDr. P. N. a zavázal se splatit dluh do 19. 12. 2012, peníze v termínu nevrátil a pod smyšlenými záminkami nadále termín vrácení peněz odkládal, ač od počátku věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen peníze vrátit, poškozenému Ing. P. H. tak způsobil škodu ve výši 450.000 Kč,
2) dne 5. 9. 2013 kolem 16.00 hod. v P., ul. Š. v kanceláři BV Reality, si pod záminkou, že je v momentální tísni a potřebuje vyplatit auto ze servisu, které od něj koupí jeho matka M. K., vypůjčil od V. B., částku 290.000 Kč, podepsal směnku, a to v přítomnosti manželky poškozeného J. B., a své matky M. K.,
3) dne 3. 9. 2013 si od poškozeného V. B., vypůjčil částku 155.000 Kč, o čemž sepsali téhož dne Smlouvu o půjčce se splatností 18. 9. 2013, ve stanoveném termínu peníze nevrátil a pod různými záminkami vrácení odkládal, ač vzhledem ke své finanční situaci od počátku věděl, že nebude schopen dluhy uhradit, a poškozenému V. a J. B. tak pod body II/2, 3 způsobil celkovou škodu ve výši 445.000 Kč.“
Za to byl obviněnému pod bodem ad I/ uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem; a výrokem pod bodem ad II/ podle §209 odst. 4 tr. zákoníku další trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl rovněž podle §56 odst. odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Jednotlivými výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Mgr. J. P., bytem P., H., částku 400.000 Kč, Ing. P. Ř., bytem M., P., částku 700.000 Kč, V. B., a J. B., bytem J., P., částku 445.000 Kč a Ing. P. H., bytem L., D., částku 450.000 Kč.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 To 11/2015-542, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil ve výroku o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, obviněnému nově uložil společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. N. následně dovolání , z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v tomto kasačním rozhodnutí soudu druhého stupně vytkl, že dne 12. 3. 2015 rozhodl o podaném odvolání v nepřítomnosti obviněného přesto, že ho k veřejnému zasedání původně předvolal s tím, že jeho osobní účast při něm považuje za bezpodmínečně nutnou, a současně ho upozornil na případné následky jeho neúčasti. Po zjištění, že předvolání nebylo obviněnému doručeno řádně, svůj postoj v daném směru zcela změnil a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti s poukazem na to, že obviněný byl o něm vyrozuměn , a to s dostatečným předstihem. Takový zákonu odporující postup nebylo možno akceptovat. Proto Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze uložil, aby znovu projednal řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného a rozhodl o něm po řádně provedeném přezkumu. Šlo v podstatě o to , aby si odvolací soud napříště ujasnil, zda je obviněného nutno ve věci předvolat a trvat tak na jeho osobní účasti ve veřejném zasedání, nebo ho postačí o jeho konání pouze vyrozumět. V rámci zvoleného postupu pak měl soud respektovat zákonem stanovená pravidla pro doručování a přizpůsobit jim další průběh řízení.
Městský soud v Praze opětovně projednal řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného P. N. ve veřejném zasedání dne 15. 6. 2016 a rozhodl o něm rozsudkem pod č. j. 9 To 11/2015-760 znovu tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému – při nezměněném výroku o vině dvěma pokračujícími zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku – nově uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný trest za pokračování v trestném činu, a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. „Ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015“ zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Rovněž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (a současně i proti pravomocným výrokům z rozsudku soudu prvního stupně) podal obviněný P. N. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) předně namítl, že i v období následujícím po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, trpěl a nadále trpí závažnými zdravotními problémy, které mu objektivně bránily v účasti ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Tyto obtíže opět řádně dokládal, a to i potvrzením o pracovní neschopnosti. Veřejného zasedání se přitom zúčastnit chtěl, neboť naprosto nesouhlasí s výroky soudu prvního stupně. Proto současně prostřednictvím obhájce žádal o jeho odročení. Soud jeho žádostem vždy vyhověl a v jednom případě byl dokonce nucen veřejné zasedání odročit v důsledku vlastního pochybení, když mu opožděně zaslal vyrozumění o jeho konání. Přes doložené trvající zdravotní problémy dovolatele a jeho neukončenou pracovní neschopnost však i s použitím hrozby uložením pořádkové pokuty trval na předložení dalších, již nadbytečných lékařských zpráv. V této souvislosti dovolatel uvedl, že lékař obecně není schopen a ani nemůže při probíhajících vyšetřeních podat bližší zprávu ke stavu pacienta, pokud čeká na příslušné výsledky, nebo pacienta posílá k dalším lékařům na jiná vyšetření. Přestože tyto skutečnosti byly odvolacímu soudu v době konání veřejného zasedání dne 15. 6. 2016 známy, neodročil je a vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Jestliže zároveň poukazoval na vycházky, které měl dovolatel od lékaře povoleny, není to z pohledu posouzení jeho reálné možnosti zúčastnit se nařízeného jednání relevantní. Proto se dovolatel cítí být zkrácen ve svém právu na obhajobu.
V rámci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak namítl, že soudy obou stupňů chybně posoudily stíhané skutky jako dva pokračující zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoli ty nevykazovaly všechny obligatorní znaky dané skutkové podstaty. Ani z jedné z tzv. skutkových vět výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele nevyplývá, že v nich popsaným jednáním naplnil zejména subjektivní stránku trestného činu podvodu, tj. jednal v úmyslu se obohatit tím, že jednotlivé poškozené uvedl v omyl lživým sdělením o vrácení peněžních prostředků, které mu půjčili. Dovolatel trvá na tom, že soudy při rozhodování neměly k dispozici takové důkazy, které by svědčily o jeho podvodném úmyslu, a v tomto směru hodnotily důkazní materiál v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Navíc mu neumožnily výslech svědka V., který by potvrdil jeho obhajobu, podle níž důvodně předpokládal, že v blízké době získá určité peněžní prostředky za zprostředkovatelskou činnost a bude tak schopen svým závazkům vůči poškozeným dostát.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku i za sbíhající se trestnou činnost z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, aniž by byly zároveň tyto rozsudky zrušeny. Tím podle jeho názoru došlo k „duplicitě uloženého trestu“, což je ze zákona nepřípustné.
S ohledem na výše uvedené námitky závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 9 To 11/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 T 64/2014, a poté ho buď §265m odst. 1 tr. ř. zprostil podané obžaloby, nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v obecné rovině uvedl, že podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného stanoví trestní řád podstatně méně striktně, nežli v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Jediné ustanovení, které tuto problematiku výslovně upravuje, je §263 odst. 4 tr. ř., který však na danou trestní věc nedopadá. Týká se totiž situace, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupce současně konstatoval, že zmíněný důvod dovolání může být naplněn i tehdy, jestliže byla obviněnému účast u veřejného zasedání znemožněna porušením ustanovení trestního řádu o přípravě veřejného zasedání (§233 tr. ř.) nebo o doručování (§62 a násl. tr. ř.). Takové pochybení však dovolatel nenamítl. Odvolacímu soudu pouze vytkl, že neakceptoval jeho omluvu z účasti na veřejném zasedání ze zdravotních důvodů dokládaných potvrzením o pracovní neschopnosti. Přitom nespecifikoval, jaké konkrétní zákonné ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání mělo být vlastně porušeno. K žádnému takovému pochybení navíc v daném případě podle názoru státního zástupce nedošlo a v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat ani porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel totiž soudu nepředložil řádnou a včasnou omluvu z účasti ve veřejném zasedání. Potvrzení o pracovní neschopnosti v tomto směru dostačující nebylo, když z něj nijak nevyplývala jeho neschopnost dostavit se k jednání soudu ze zdravotních důvodů. Odvolací soud měl naopak dle poukazu státního zástupce k dispozici zprávu jeho ošetřující lékařky ze dne 8. 6. 2016, podle níž zdravotní potíže dovolatele neomezovaly v obvyklém způsobu života a veřejného zasedání se tak zúčastnit mohl. Ze zprávy mimo jiné vyplynulo, že měl denně povoleny vycházky od 10.00 do 16.000 hodin. Byl tedy schopen se pohybovat mimo bydliště a dostavit se i k soudu. Jeho neúčast při veřejném zasedání o odvolání tedy byla výsledkem jeho svobodného rozhodnutí, když zřejmě chtěl tímto způsobem dosáhnout dalšího odkladu konečného rozhodnutí ve věci. Odvolací soud ovšem za daných okolností nebyl povinen veřejné zasedání znovu odročovat.
K námitkám obviněného uplatněným pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že většina z nich má procesní a nikoli hmotněprávního charakter a pod citovaný dovolací důvod je tudíž podřadit nelze. Skutková zjištění vymezená pod body ad I/ 2) – 4), převzatá do výroku o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 15 T 59/2013, pak dovolatel v projednávané trestní věci nemohl napadnout vůbec. Za formálně právně relevantní považuje státní zástupce toliko nekonkrétně formulovanou námitku, že znění jednotlivých skutkových vět neodpovídá znakům pokračujících zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tu však nepovažuje za opodstatněnou. Popis skutků ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle jeho mínění všechny znaky příslušných skutkových podstat trestných činů, včetně subjektivní stránky (úmyslného zavinění), vyjadřuje dostatečně. Pro úplnost považoval státní zástupce za potřebné zmínit, že lze mít určité pochybnosti o tom, zda všechny dílčí útoky vymezené pod body I. a II. výroku o vině byly spáchány za podmínek pokračování podle §116 tr. zákoníku, konkrétně za podmínky blízké časové souvislosti mezi nimi. Poukázal přitom na časový odstup mezi dílčími útoky ad I/3 a I/4 v délce cca osmnácti měsíců a odstup mezi dílčími útoky ad II/1 a II/2 v délce cca devíti měsíců. Současně ovšem shledal, že dovolání obviněného v tomto směru žádnou konkrétní a kvalifikovanou argumentaci neobsahuje a danou problematikou se proto v rámci dovolacího přezkumu zabývat nelze.
Opodstatnění podle jeho přesvědčení postrádá rovněž námitka obviněného uplatněná pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že odvolací soud mu nebyl oprávněn uložit souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pokud zároveň nebyl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015. V uvedené souvislosti státní zástupce popsal genezi rozhodování obecných soudů v jednotlivých trestních věcech týkajících se obviněného s tím, že vzhledem ke kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, již odvolací soud znovu shora uvedený výrok rušit nemusel.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, které v něm obviněný uplatnil, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., na které odkázal.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Smyslem a účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto jsou poněkud odlišně trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, neboť je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále v případech, kdy se soud sám rozhodl obviněného k takovému veřejnému zasedání předvolat a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavně garantované právo obviněného, vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je mu třeba umožnit účast u veřejného zasedání také tehdy, jestliže na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit.
Ve svém v pořadí druhém dovolání v dané trestní věci obviněný deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že mu bylo odepřeno právo osobní účasti u veřejného zasedání odvolacího soudu, přestože na ní trval. Soud druhého stupně si podle jeho názoru počínal chybně, pokud o jeho řádném opravném prostředku rozhodl v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, že svou účast při veřejném zasedání řádně neomluvil závažnými objektivními důvody. Tím mělo dojít k porušení práva dovolatele na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Takovou námitku lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní . Nejvyšší soud jí ovšem z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění .
V prvé řadě je zapotřebí konstatovat, že omluvu neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu, spojenou se žádostí o jeho odročení, je možné považovat za řádnou tehdy, pokud obsahuje dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené (např. zdravotní) důvody mu skutečně znemožňují účast na něm.
Městskému soudu v Praze lze v posuzované věci přisvědčit v tom, že obviněný (dovolatel) svou omluvu z účasti na veřejném zasedání o odvolání dne 15. 6. 2016, o jehož konání byl včas a řádně vyrozuměn , takovými závažnými důvody nedoložil . Potvrzení o pracovní neschopnosti, které má význam především v oblasti práva pracovního, v tomto směru dostatečný podklad pro závěr o nutnosti veřejné zasedání opětovně odročit, nepředstavovalo. Především z něj nebylo možno dovodit, že by se dovolatel i přes chronické zdravotní obtíže nebyl schopen k soudu osobně dostavit a aktivně před ním vystupovat k ochraně svých práv a zájmů. Zároveň neimplikovalo ani vyšší míru pravděpodobnosti, že by ho účast na veřejném zasedání mohla ohrozit na zdraví. Soud měl naproti tomu k dispozici vyžádanou odbornou zprávu jeho ošetřující lékařky ze dne 6. 6. 2016 (tedy vysoce aktuální), z níž nejenže nevyplýval žádný konkrétní rozsah jeho omezení v běžném způsobu života z důvodu reklamovaného onemocnění bederní páteře, ale výslovně se v ní uvádí také to, že mu zmíněný handicap nijak nebrání „absolvovat běžná veřejná jednání“. Za takto zjištěných okolností odvolacímu soudu nelze vytýkat , pokud shledal, že omluva obviněného z účasti na nařízeném veřejném zasedání nebyla dostatečná.
Nejvyšší soud dále připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, podle nějž je nutno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního; tzn. hodnotit, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II). Při předmětném zkoumání je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem, zda v něm bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních, nebo mělo podstatný vliv na úvahy soudu o uložení odpovídajícího trestu, případně zda vedlo k zásadní změně ve výroku o náhradě škody, zejména pak v neprospěch nepřítomného obviněného.
V posuzovaném případě byl obviněný ve veřejném zasedání zastoupen přítomnou advokátkou Mgr. Lucií Kopeckou, která aktivně vystupovala k ochraně jeho zájmů. Odvolací soud v něm žádné další důkazy, k nimž by měla být obviněnému dána možnost vyjádření, neprováděl (viz protokol na č. l. 756 a násl. procesního spisu). Jeho právo na obhajobu tak v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nepochybně porušeno nebylo.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání (skutků) jako dvou pokračujících zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci ve skutečnosti opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění, včetně podvodného úmyslu v jeho jednání (tj. naplnění subjektivní stránky trestného činu), učinil po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz zejména příslušné části odůvodnění rozsudku na str. 10 a 11 shora). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci předmětných skutků neměl žádných výhrad, rovněž on své stanovisko v tomto směru na str. 10 až 12 shora písemného vyhotovení napadeného rozsudku odůvodnil dostatečně přesvědčivě, v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nedostatečně či dokonce povrchně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
K obecně formulované námitce obviněného vůči rozsahu provedeného dokazování je pak nutno zdůraznit, že obecný soud není vázán žádnou zákonnou normou, jež by stanovila pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti či relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Je čistě na jeho uvážení, které důkazy je třeba v řízení provést a zda je případně nezbytné či účelné dosavadní stav dokazování doplnit, a to i k návrhům procesních stran. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je pak zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud tedy není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93). Z hlediska práva na spravedlivý proces však jeho rozhodnutí musí také v tomto ohledu respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což se v daném případě stalo (viz str. 12/13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vytýkat vady výroku o trestu spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští , jak se podle dovolatele mělo stát v posuzovaném případě, dojde v prvé řadě tehdy, jestliže byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku, ačkoli za konkrétní trestný čin takový trest uložit nelze s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uvedené pochybení může spočívat dále v tom, že obviněnému byly uloženy vedle sebe dva druhy trestů, ačkoli to zákon vylučuje. Nepřípustné je i uložení určitého druhu trestu, které neobsahuje zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, nebo uložení určitého trestu více obviněným „společně“, ačkoli to zákon nedovoluje.
Žádnou z výše uvedených alternativ nepřípustnosti uloženého souhrnného trestu dovolatel nenamítl a ani úspěšně namítat nemohl. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy právně relevantně neuplatnil .
Jeho konstrukce, podle níž byl za jednu trestnou činnost potrestán ve skutečnosti dvakrát, jestliže odvolací soud v rámci uložení souhrnného trestu současně nezrušil výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, by mohla po obsahové stránce naplnit spíše alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , spočívající v tom, že určitý výrok v napadeném rozhodnutí chybí a činí tak jeho výrokovou část neúplnou. Z věcného hlediska by však obviněnému opět nebylo možno v jeho námitce přisvědčit, neboť výrok napadeného rozsudku Městského soudu v Praze takovou vadou zatížen není. Výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 5 T 41/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 To 68/2015, byl totiž v době rozhodování odvolacího soudu výrokem neexistujícím, neboť jej v dovolacím řízení svým usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 910/2015, podle ustanovení §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil Nejvyšší soud. Soud druhého stupně tedy, zjednodušeně řečeno, v dovolatelem namítaném směru nemohl znovu zrušovat již zrušené rozhodnutí.
Protože dovolání obviněného P. N. bylo opřeno dílem o námitky, které pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu