ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1527.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1527/2015 -89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovoláních podaných J. S. , a B. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 5 To 45/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 6/2009, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného B. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 28 T 6/2009 byl J. S. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině], pomocí k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §240 odst. 1 tr. zákoníku [pod body 3), 4), 6), 9) výroku o vině] a pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák. [pod bodem 7) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl J. S. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva a zastupování takovýchto společností a družstev na základě plné moci na dobu sedmi let. B. V. byl citovaným rozsudkem uznán vinným pomocí k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §240 odst. 1 tr. zákoníku [pod body 3), 4), 5), 6), 8), 9), 10) výroku o vině] a pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák. [pod bodem 7) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, č. j. 2 T 157/2007-2334, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 2 To 159/2009, byl B. V. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, č. j. 2 T 157/2007-2334, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 2 To 159/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl B. V. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva a zastupování takovýchto společností a družstev na základě plné moci na dobu šesti let. Naproti tomu byli obvinění J. S. a B. V. podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby stran (označeného) skutku, který nebyl shledán trestným činem. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněných Ing. J. B., L. J., a P. P.
V předmětné věci podali Ing. J. B., L. J., J. S., B. V. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 5 To 45/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných L. J. a J. S. a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrokové části o vině obviněných L. J., J. S. a B. V. v bodě I. a II. rozsudku. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, č. j. 2 T 157/2007-2334, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 2 To 159/2009, zrušil výrok o vině, kterým byl obviněný B. V. v bodě 1) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., výrok o trestu ohledně tohoto obviněného, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Odvolací soud následně uznal L. J. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod body 1), 2), 3), 4), 6), 7), 9) výroku o vině], za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a jeho člena v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. J. S. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod body 1), 3), 4), 6), 7), 9) výroku o vině], za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a jeho člena v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. B. V. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod body 3), 4), 5) 6), 7), 8), 9), 10), 11) výroku o vině], za což byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a jeho člena v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Soud druhého stupně dále podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části v bodě II. napadeného rozsudku ohledně obviněných L. J., J. S. a B. V. vrátil soudu prvního stupně. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Ing. J. B. a B. V., jakož i odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněných Ing. J. B. a P. P. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali J. S. a B. V. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. S. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomněl některé skutečnosti, vyplývající z provedeného dokazování. Dále namítl, že soud druhého stupně nevyhodnotil správně důkazy, které byly v řízení provedeny. Pokud je přitom jeho vina prokazována tvrzeními dalšího obviněného L. J., tak tato jsou čistě účelová. Rovněž uvedl, že docházelo k falšování jeho podpisů a nebylo prokázáno, že by právě obviněný zhotovoval falešné faktury. V tomto uzavřel, že provedeným dokazováním nebyla prokázána jeho trestná činnost. Dále namítl, že soud druhého stupně postupoval chybně, pokud část předchozího rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. S ohledem na dobu, která od údajné trestné činnosti uplynula, poté považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání.
Obviněný B. V. ve svém dovolání uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Předně podotkl, že soud druhého stupně postupoval chybně, pokud podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky. Nesprávný byl rovněž postup tohoto soudu, kdy podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. částečně zrušil předchozí rozhodnutí jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Za nesprávnou označil i právní kvalifikaci jeho jednání podle §240 tr. zákoníku, jelikož samotné poskytnutí faktur, byť se následně ukázaly jako fiktivní, ještě samo o sobě nezpůsobuje zkrácení daně či vylákání nadměrného odpočtu daně. Nutným předpokladem je skutečnost, že daňový subjekt tyto faktury uplatní v rámci daňového řízení. Proto je možné uvažovat pouze o účastenství na trestném činu podle §240 tr. zákoníku ve formě pomoci. Soudu druhého stupně poté vytknul nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř. V další části svého dovolání se podrobněji zabýval jednotlivými body výroku o vině napadeného rozhodnutí. Upozornil, že soudy nesprávně dovozují některé skutečnosti ze svědeckých výpovědí, které obviněný rozporuje, přičemž není jasné, o jaké další důkazy svá rozhodnutí dále opírají. V tomto zpochybnil i další provedené důkazy, mj. záznamy telekomunikačního provozu, a to se závěrem, že na základě provedeného dokazování není možné dospět ke skutkovým zjištěním prezentovaným již v rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nesprávně dovodily, že některá plnění měla být fiktivní, byť ve skutečnosti proběhla. U svědka Ing. J. P. upozornil, že u něj došlo za zvláštních okolností k podmíněnému zastavení trestního stíhání, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky. V dalším bodě upozornil, že není jasné, proč nebyl stíhán i svědek J. B., který se dopouštěl stejného jednání jako obvinění. Obviněný podotkl, že si je vědom možností Nejvyššího soudu k zásahu do skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení. Uvedl však, že v projednávané věci je přítomen extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Dále namítl, že soud v rámci ukládání trestu nezohlednil délku trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání žalovaného trestného činu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a podle §265 l odst. 1 přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. o odkladu výkonu rozhodnutí.
K dovolání J. S. se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která připomněla podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a možnosti Nejvyššího soudu k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. K tomu dále podotkla, že námitky obviněného nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, přičemž obviněný napadá výlučně skutková zjištění, případně jednostrannost dokazování, avšak neuvádí právně relevantní námitky. Pokud jde o namítaný nepřiměřený trest, tak obviněný jednak opomenul uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak i kdyby tak učinil, tak tímto lze úspěšně namítat pouze uložení trestu, který zákon nepřipouští, anebo výměru mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V dovolacím řízení však nelze úspěšně namítat nepřiměřenou přísnost trestu. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání B. V. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Jednotlivá dovolání přitom v některých otázkách obsahují obdobné výhrady, ve vztahu k nimž se jeví vhodné, aby na ně Nejvyšší soud nejprve reagoval v obecnější poloze.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Oba obvinění v podstatných částech svých dovolání namítají nesprávnost výsledků provedeného dokazování a z něj plynoucí závěry. Nicméně tímto jen předkládají pro ně příznivější verzi případu, ke které však dospěli pouze na základě vlastního, jimi učiněného hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitkám stran účelových tvrzení L. J., zhotovování falešných faktur, případného falšování podpisů, hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, hodnocení záznamů telekomunikačního provozu apod., bylo soudy prvního i druhého stupně řádně a srozumitelně zdůvodněno (vysvětleno), z jakých zjištění soudy vycházely a jakým způsobem ke svým závěrům dospěly (včetně té části, kvůli níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušeno a vráceno k novému projednání). Oba soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly v řízení před nimi provedeny, jasně a zřetelně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obou obviněných vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí (jak již bylo uvedeno, vyjma zrušené části rozhodnutí soudu prvního stupně) v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak za daných okolností nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obvinění vytýkali neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti přitom respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný, natož pak obviněným B. V. namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněné vinnými právě výše uvedenou trestnou činností. Je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Nejvyšší soud dále podotýká, že okolnosti stran podmíněného zastavení trestního stíhání svědka Ing. J. P., či důvody, proč nebyl trestně stíhán i svědek J. B., nejsou předmětem projednávané věci u Nejvyššího soudu.
Oba obvinění dále namítli nepřiměřenost jim uloženého trestu. Námitky stran uloženého trestu přitom lze uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ve svém dovolání uvedl pouze obviněný B. V. I tak tyto námitky nelze považovat za opodstatněné. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být důvodně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015; viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Obviněným přitom nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. V tomto směru vznesené námitky tak (s ohledem na uvedené) nejsou důvodné.
Právně relevantně sice obviněný B. V. uplatnil námitku stran chybné právní kvalifikace jeho jednání podle §240 tr. zákoníku. V tomto směru však vychází z vlastní interpretace provedených důkazů, a to v rozporu s (ve věci) učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud tak ani této námitce nemohl přisvědčit.
Soud druhého stupně rovněž přiléhavě odůvodnil, proč postupoval podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř., když navíc v některých bodech vyhověl námitkám obviněných, a proto zčásti vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání s odůvodněním, že tento se (v označené části) nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Mimo to Nejvyšší soud podotýká, že se v tomto směru jedná o námitky procesního charakteru, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání J. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr.ř. a dovolání B. V. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu B. V. na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu