ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1534.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1534/2016 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná I. P. , roz. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2016, č. j. 4 To 464/2016-249, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 201/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2016, č. j. 5 T 201/2015-227, byla obviněná I. P. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 9. června 2015 v době kolem 11:10 hodin v Č. B. jako řidička osobního automobilu tov. zn. Peugeot 206, po zaparkování vozidla vpravo v odstavném jízdním pruhu ulice J., v prostoru před budovou denních lázní V.9, a to ve směru jízdy k ulici J. Š. B., se při vystupování z osobního automobilu plně nevěnovala sledování situace v silničním provozu, přičemž náhle otevřela levé přední dveře od řidiče, čímž vytvořila překážku v jízdě cyklistce na jízdním kole zn. Velamos Mgr. H. Ž., jedoucí po ulici J. ve směru od ulice B. S. k ulici J. Š. B., která v důsledku střetu s dveřmi vozidla a následného pádu na vozovku utrpěla zlomeninu horní části levé holenní kosti, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení a pracovní neschopnosti v trvání delším 6 měsíců“. Za to byla obviněná podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v silničním provozu na dobu dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, částku ve výši 172.263 Kč. Poškozenou Mgr. H. Ž., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 4 To 464/2016-249, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející pravomocný rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.) napadla obviněná I. P. následně dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi důkazy významnými pro rozhodnutí, když je nehodnotily ve vzájemných souvislostech. Z jediné autentické fotografie pořízené policejní hlídkou na místě činu je podle ní zcela evidentní, že otevřením dveří u řidiče nezasáhla do jízdního pruhu. Svědecké výpovědi, na nichž soud prvního stupně rekonstruoval skutkový děj v její neprospěch, vykazovaly značné rozpory a v nich podávaný popis nehody se z technického hlediska jevil jako nereálný. Proto dovolatelka zajistila vypracování znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že ke střetu poškozené s otevřenými dveřmi jejího vozu nemohlo dojít, neboť dveře nejevily známky žádného poškození. Pokud by přece jen ke střetu došlo, pak podle závěrů znalce jedině za předpokladu, že poškozená jela na kole v těsné blízkosti odstaveného vozidla a počínala si tak v rozporu s pravidly silničního provozu. Není tedy pravdou, že poškozená objížděla vůz ve vzdálenosti cca 1,5 m, jak uváděli svědkové M. a P. Pochybnosti vzbuzuje i samotná výpověď poškozené Mgr. Ž., pokud tvrdila, že řádně sledovala situaci v silničním provozu, řízení jízního kola věnovala patřičnou pozornost a viděla obviněnou, jak ve voze telefonuje. Dovolatelka poukázala také na to, že nebyl zkoumán technický stav jízdního kola poškozené, zejména funkčnost brzd.
Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání. Součástí dovolání pak učinila i žádost o přerušení výkonu rozhodnutí. Odůvodnila ji tím, že pobírá částečný invalidní důchod a řízení motorového vozidla je pro ni z hlediska pracovního uplatnění nutností.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 9. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 5. 10. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Vyjádřil pouze souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněná I. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální i obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatelka nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že skutková zjištění byla nesprávně posouzena z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založila výhradně na výtce, že soudy obou stupňů při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo vyhodnotily obsah provedeného dokazování v její neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněná na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., rozhodně nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelkou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědí poškozené Mgr. H. Ž. a očitého svědka nehody J. M. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněné spočívající v podstatě v tvrzení, že poškozená si při jízdě na kole počínala riskantně a z vlastní nepozornosti sama bezdůvodně najela do jen mírně pootevřených dveří jejího vozidla, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud zcela přesvědčivě vyložil, proč neměl o věrohodnosti poškozenou předložené verze skutkového děje a o vině dovolatelky žádných pochybností (viz str. 4 až 6 shora odůvodnění rozsudku). Odvolacímu soudu pak za tohoto stavu nelze vytýkat, jestliže po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná, jak rovněž v souladu se zákonem (§134 odst. 2 tr. ř.) rozvedl na str. 2 a 3 napadeného usnesení. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelkou namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo byl dokonce výrazem nepřípustné soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněné I. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o žádost, resp. podnět obviněné k rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí, vůči němuž podala dovolání, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně. Okresní soud v Českých Budějovicích však takový postup při předložení dovolání obviněné nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu