ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1562.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1562/2015 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovoláních podaných L. H. , a R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 1 To 58/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 34 T 7/2011 byli J. B., L. H. a R. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byli J. B. a L. H. shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. R. K. byl za uvedený zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 22. 4. 2013, č. j. 105 T 57/2013-53, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2013, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 22. 4. 2013, č. j. 105 T 57/2013-53, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí, podrobně popsaných v citovaném rozsudku.
V předmětné věci podali J. B., L. H. a R. K. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 1 To 58/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu odvolání R. K. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že R. K. byl za odvoláním nezměněný zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 T 36/2011-37, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2011, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 T 36/2011-37, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. B. a L. H. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali L. H. a R. K. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný L. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že nebylo prokázáno, že by se znal s dalším z obviněných R. K. a neznal ani specifikaci dodávaného lihového komponentu, z něhož byly lihové výrobky následně upravovány. Domníval se, že jde o řádně označený lihový produkt, který je připravován na expedici a následný prodej. V procesu figuroval jako brigádník, který neměl možnost tyto okolnosti zkoumat. Soudu se navíc nepodařilo prokázat, komu patřily pronajaté prostory, kdo byl nájemcem, kdo uzavřel nájemní smlouvu apod. Na předmětném podnikání, kterým mělo docházet k páchání trestné činnosti podle §240 tr. zákoníku, odmítl svoji odpovědnost. Rovněž podotkl, že stejnou práci vykonávali i další brigádníci, kteří však ve věci vystupují pouze jako svědci a obviněni nebyli. Přitom pracovní pokyny plnil výhradně podle požadavků J. B. Soudu vytkl, že se nezabýval okolnostmi, jak mohlo dojít k záměně převážené věci – prostředku Burbegel na líh. Dále namítl, že nebyl vytvořen předpoklad pro daňový únik, ani pro obvinění jeho osoby. Přitom, aby se mohl dopustit trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, musel by mít o celé věci hlubší povědomí a splnění zákonných podmínek pro činnost, na které se účastnil, mu nepříslušelo zkoumat. V tomto namítl absentující úmysl jako jednu z podmínek pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud pro nedůvodnost zrušil rozhodnutí sp. zn. 34 T 7/2011 a sp. zn. 1 To 58/2014 a zprostil jej trestní odpovědnosti za skutek, který podle uvedené právní kvalifikace nemohl spáchat.
Obviněný R. K. ve svém dovolání uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že z provedených důkazů není možné učinit závěr o trestnosti jeho jednání. Především nebyly prokázány všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně pak naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty. Uvedl, že se neúčastnil nakládky objednaného zboží, neprováděl testy vzorků zboží, nepřepravoval jej a do styku s ním přišel až v České republice, přičemž předpokládal, že se jedná o čisticí prostředek Burbegel. Závěry soudů o tom, že se měl podílet na výrobě a skladování nezdaněného lihu, a že měl zajišťovat jeho dodávky, jsou zcela nepodložené. Ve čtyřech případech přede dnem 2. 12. 2010, kdy zboží objednal a dovezl, pak nebylo prokázáno, že by se jednalo o nezdaněný ethanol. Pokud jde o svědka (řidiče) M. J., tak tento v průběhu trestního řízení několikrát změnil svoji výpověď, čímž se stal nevěrohodným. S námitkami obviněného stran věrohodnosti tohoto svědka se poté soudy nevypořádaly. Dále uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a zcela neadekvátní. Přitěžující okolností by pak nemělo být, že údajně zajišťoval nákup nezdaněného lihu. Rovněž poukázal, že k naplnění znaku skutkové podstaty podle odstavce 3 (§240 tr. zákoníku), tedy velkého rozsahu zkrácení daně, mohlo dojít pouze o 415.000 Kč, o které zkrácená spotřební daň přesáhla částku 5.000.000 Kč. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a podle §265 l tr. ř. přikázal tomuto soudu učinit nové rozhodnutí ve věci. Případně, aby zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a aby sám rozhodl rozsudkem, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se obviněný vytýkaného jednání dopustil, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o trestu a aby sám rozhodl a uložil obviněnému mírnější trest.
K dovoláním obviněných se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve připomněl podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že tímto (ani žádným jiným) dovolacím důvodem se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V předmětné věci není dána ani existence tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Rovněž aplikovanou skutkovou podstatu trestního zákoníku označil za správnou, když objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty byly naplněny, přičemž pachatelé jednali v úmyslu přímém. S přihlédnutím ke skutkovým závěrům soudů prvního i druhého stupně označil námitky obviněných za bezpředmětné. Irelevantní jsou taktéž námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu, když tyto nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obou obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obvinění přesto v podstatných částech svých dovolání namítají nesprávnost výsledků provedeného dokazování a z nich plynoucí závěry. Nicméně tímto jen předkládají pro ně příznivější verzi případu, ke které však dospěli pouze na základě vlastního, jimi učiněného hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitkám stran nedostatečně provedeného dokazování, věrohodnosti svědků apod., bylo dle Nejvyššího soudu řádně a srozumitelně zdůvodněno, z jakých zjištění soudy vycházely a jakým způsobem ke svým závěrům dospěly. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obou obviněných vycházely (zejména str. 15 a následující rozsudku soudu prvního stupně). Dle Nejvyššího soudu tak lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obvinění vytýkali neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti přitom respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž je namístě podotknout, že obvinění ani přítomnost extrémního nesouladu ve svých dovoláních nenamítají.
Nejvyšší soud dále podotýká, že okolnosti stran případného trestního stíhání dalších svědků (brigádníků), které ve svém dovolání namítl obviněný L. H., nejsou předmětem projednávané věci u Nejvyššího soudu.
Stran námitky R. K. k nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky proti uloženému trestu lze uplatnit pouze pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [případně též podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Přesto, samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015; viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Obviněnému přitom nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitce obviněného tak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Jako neopodstatněnou Nejvyšší soud shledal rovněž námitku R. K., že k naplnění skutkové podstaty podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně pak znaku „velkého rozsahu“ mohlo dojít pouze o 415.000 Kč, když soudy dospěly k závěru, že došlo ke zkrácení spotřební daně v celkové výši nejméně 5.415.000 Kč. S přihlédnutím k §138 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. Tudíž není pochyb, že předpoklad pro aplikaci odstavce 3 u §240 tr. zákoníku byl naplněn.
Právně relevantně sice obvinění uplatnili námitky stran absence subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, avšak v tomto směru opětovně vycházejí z vlastní, pro ně příznivější verze hodnocení důkazů. Jednotlivými znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se náležitě věnoval soud prvního stupně (zejména str. 39 a následující rozsudku soudu prvního stupně), s jehož závěry se soud druhého stupně ztotožnil. Stran subjektivní stránky se obvinění předmětného jednání dopustili ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (podrobně pak str. 40 a následující rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by soudy prvního a druhého stupně při právní kvalifikaci jednání obviněných takto pochybily. Soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku, jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Pro úplnost lze dodat, že obviněný R. K. ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl rozsudkem po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani tato alternativa však nepřichází v úvahu, neboť řádný opravný prostředek nebyl zamítnut, nýbrž odvolací soud o podaném odvolání rozhodl rozsudkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tak v předmětné věci není namístě.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání L. H. a R. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu