ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1622.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1622/2015 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. ledna 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Bc. P. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2015, č. j. 50 To 233/2015-223, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 27 T 17/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 4. 2015, č. j. 27 T 17/2015-191, byl obviněný Bc. P. F. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v období od 21. 5. 2014 do 27. 1. 2015 v P. ani jinde úmyslně neplatil výživné na svou dceru T. F., studentku, ačkoli mu tato povinnost vyplývala z ustanovení §910 a násl. zák. č. 82/2090 Sb. (občanský zákoník) a rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 99 P 718/2001, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2013, mu byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezl. T. částkou ve výši 3.000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám její matky V. F., od nabytí zletilosti T. k jejím rukám, přičemž v předmětném období neuhradil žádnou částku, přestože byl schopen výživné platit, neměl pracovní ani zdravotní omezení, nebyl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, nepobíral dávky pomoci v hmotné nouzi ani dávky státní sociální podpory, do 27. 9. 2014 byl držitelem živnostenského oprávnění v oboru zprostředkování obchodu a služeb, další příjem v období od konce září 2014 měl z výkonu funkce rozhodčího v basketbalových soutěžích řízených Českou basketbalovou federací, v období od 12. 11. 2014 do 31. 12. 2014 byl zaměstnán u firmy Toner Recycling Service, s. r. o., P., O., kdy jeho čistý příjem činil za listopad 2014 částku 5.209 Kč a za prosinec 2014 částku 8.201 Kč, vyživovací povinnost zde neoznámil, dále jako bývalému příslušníkovi Policie ČR mu náleží výsluhový příspěvek, který od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 činil 8.012 Kč a od ledna 2015 8.076 čistého měsíčně, o snížení výživného nikdy nežádal“. Za to byl obviněný podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. 50 To 233/2015-223, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 8. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Bc. P. F. následně dovolání, které současně zaměřil i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) předně namítl, že v řízení bylo porušeno jeho právo na osobní účast u hlavního líčení. V den jeho konání totiž musel vyhledat odbornou pomoc svého ortopeda kvůli akutním silným bolestem. Ty mu zároveň objektivně bránily v osobní účasti při soudním jednání. Soud měl podle názoru dovolatele za daných okolností hlavní líčení odročit a umožnit mu tak, aby se napříště mohl hájit osobně. Namísto toho však hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti, aniž by jeho aktuální zdravotní stav a důvodnost omluvy jakkoli objektivně zjistil (např. znaleckým posudkem). Poukaz soudu na skutečnost, že během víkendu bezprostředně následujícího po hlavním líčení působil jako rozhodčí při basketbalovém zápase, považuje dovolatel za zcela bezpředmětný. Pokud se totiž jeho zdravotní stav zlepšil do té míry, že mohl rozhodovat sportovní utkání, bylo to právě díky shora uvedenému odbornému zásahu lékaře - specialisty. Odvolacímu soudu vytkl, že namítané pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně neodstranil, ač tak učinit měl. Řízení je tak zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy obou stupňů se v dostatečné míře nezabývaly otázkou, zda byl v rozhodném období vůbec schopen výživné na dceru hradit, a pokud ano, v jaké výši. Zjištěna nebyla ani úhrnná částka, kterou na výživném dluží. Dovolatel poukázal na to, že v rozhodné době neměl takový stabilní příjem, aby mohl svou zákonnou vyživovací povinnost řádně plnit, jestliže veškeré peněžní prostředky za výsluhy podléhaly exekucím. Dále se domnívá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, pokud byl spojen s přímým výkonem, pro který byl navíc zařazen do věznice s dozorem, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2015, č. j. 50 To 233/2015-223, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 4. 2015, č. j. 27 T 17/2015-191, a podle §265l tr. ř. věc „vrátil“ k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu (zde samosoudkyní soudu prvního stupně) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 24. 11. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Bc. P. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, resp. ke všem prováděným důkazům.
Z výše uvedeného je zřejmé, že argumentaci dovolatele, podle níž mu byla postupem soudu prvního stupně upřena možnost realizovat své právo na osobní účast v hlavním líčení, je nutno považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za obsahově právně relevantní. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění .
K posuzované otázce je namístě v obecné rovině připomenout, že podmínky, za kterých lze výjimečně provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanoveních §202 odst. 2 až 5 tr. ř. Podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., o nějž opřel soud prvního stupně svůj postup, lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného pouze za současného (kumulativního) splnění tzv. materiálních a formálních podmínek. Pokud jde o podmínky materiální , soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Jeho nepřítomnost tedy nesmí poznamenat průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést dokazování v potřebném rozsahu a dostatečně zjistit skutkový stav pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu nebo o případném upuštění od potrestání (k tomu srov. v konstantní judikatuře např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1972, sp. zn. 11 Tz 16/72, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 57/1972-II). Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného u hlavního líčení, a to nejen z hlediska náležitého zjištění trestného činu, ale i hospodárného a dostatečně rychlého provedení řízení. Formální předpoklady pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou obsaženy v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. Podle nich se vyžaduje: a) aby byla obviněnému řádně doručena obžaloba, byl řádně a včas předvolán k hlavnímu líčení a b) aby byl obviněný o skutku, který je předmětem obžaloby, již vyslechnut některým orgánem činným v trestním řízení, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a aby byl obviněný upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy a doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Z předloženého procesního spisu Nejvyšší soud zjistil, že výše uvedené podmínky pro postup soudu prvního stupně podle §202 odst. 2 tr. ř. splněny byly . Doručení obžaloby obviněnému a jeho řádné a včasné předvolání k hlavnímu líčení na den 9. 4. 2015 je vykázáno na č. l. 141 spisu. Doklad osvědčující řádné a včasné předvolání obviněného k hlavnímu líčení na den 28. 4. 2015 je pak založen na č. l. 164 spisu. O skutku, který byl předmětem obžaloby, byl dovolatel v procesním postavení obviněného vyslechnut policejním orgánem dne 5. 2. 2015 (č. l. 7 - 10 spisu). Orgán činný v trestním řízení současně dodržel ustanovení o zahájení trestního stíhání. Z příslušného usnesení podle §160 tr. ř., které bylo dovolateli doručeno do datové schránky dne 27. 1. 2015, je patrné, že v něm byl jako obviněný přesně identifikován a výrok usnesení obsahoval dostatečně konkrétní popis skutku i jeho právní kvalifikaci, včetně odůvodnění (č. l. 2 - 6 spisu). Na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování byl upozorněn dne 5. 2. 2015 (č. l. 131 spisu).
Postup soudu prvního stupně shledal Nejvyšší soud zákonným i z hlediska splnění materiálních podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného , jak bude rozvedeno níže k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci stran možnosti a schopností dovolatele plnit v rozhodném období vyživovací povinnost vůči své dceři. Zároveň soudům obou stupňů nelze vytýkat, že počínání dovolatele, který se opakovaně k hlavnímu líčení nedostavil, což vysvětlil toliko obecným poukazem na aktuální pracovní neschopnost nebo špatný zdravotní stav, považovaly za zjevně účelovou obstrukci a nikoli za důvod pro odročení hlavního líčení; zvláště pokud měly za zjištěné, že dovolatelem deklarované „závažné“ zdravotní potíže, jejichž existenci navíc nebyl schopen věrohodně doložit a objektivizovat (a to ani dodatečně), mu jinak nebránily v provozování aktivity, která svou povahou obecně představuje výrazně vyšší fyzickou zátěž, než je účast na jednání soudu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedené zásady však představuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat zcela formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, případně zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
Při vědomí shora rozvedených judikatorních východisek posoudil Nejvyšší soud námitku dovolatele, podle níž soudy dostatečně nezjistily jeho skutečnou finanční situaci a tudíž schopnost řádně přispívat na výživu své dcery v posuzovaném období, za právně relevantní. I zde však dospěl k závěru, že jde o námitku neopodstatněnou.
Soud prvního stupně měl totiž dostatek podkladů pro zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. S provedenými důkazy se přitom vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté přesvědčivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je dostatečně patrné, na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že dovolatel byl schopen výživné na dceru hradit, a to i v částce 3.000 Kč měsíčně, jak mu bylo uloženo rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení. Jeho úvahy obsažené na str. 4 odůvodnění rozsudku pravidlům formální logiky nijak neodporují. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) řádně odůvodnil (viz pasáž na str. 3/4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován nedostatečně a že by závěr soudů obou stupňů o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku úmyslným jednáním dovolatele byl projevem nepřípustné libovůle.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud k argumentaci dovolatele dodává, že při posouzení otázky, zda a v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, nelze brát zřetel pouze na výši jeho příjmů v posuzovaném období, ale i na další významná hlediska včetně toho, jakou konkrétní aktivitu vyvíjel pro to , aby se oprávněné osobě dostalo všeho, co je obsahem této povinnosti. Pokud soud prvního stupně zjistil a ve svém rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že dovolatel neměl žádné zdravotní ani pracovní omezení, které by mu překáželo ve výběru zaměstnání nebo ve výkonu brigádnických prací, jako nezaměstnaný se nenechal zaevidovat na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, nezažádal si ani o dávky pomoci v hmotné nouzi, a pokud již byl zaměstnán, tak pouze cca měsíc a půl, kdy pracovní poměr ukončil dohodou ve zkušební době. Zároveň se zjevně nezodpovědným přístupem k plnění svých závazků dostal do situace, kdy je na něj vedena řada exekucí, které reálné uspokojení zákonných nároků jeho dítěte na výživné rovněž komplikují a oddalují.
K námitce dovolatele, že soud prvního stupně nezjistil, kolik vlastně dluží na výživném, lze ve stručnosti poznamenat, že z hlediska soudem použité právní kvalifikace skutku nemá zjištění úhrnné výše neuhrazeného výživného rozhodující význam. Skutková podstata přečinu podle §196 odst. 1 tr. ř. takový znak neobsahuje. Kromě toho jde o ryze skutkovou argumentaci, o kterou - jak bylo uvedeno výše - tvrzení o naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírat nelze. A konečně, ze skutkové věty výroku o vině i z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je naprosto zřejmé, že soud vycházel ze zjištění, podle nějž byl dovolatel nejen povinen, ale i schopen přispívat na výživu dcery částkou 3.000 Kč měsíčně, přičemž v posuzovaném období osmi měsíců na výživném neuhradil ničeho. Jeho argumentaci by tak nebylo možno přisvědčit ani po stránce věcné.
Námitku dovolatele vůči nepřiměřenosti uloženého trestu pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na právní názor, který vyslovil již v usnesení ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003, a ze kterého dosud vychází při své rozhodovací činnosti, podle nějž vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však mohla založit vada spočívající v nezákonném zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do jiného typu věznice, které neodpovídá právní kvalifikaci činu nebo zjištěním soudu k osobě obviněného (pachatele).
K takovému pochybení však v dané trestní věci nedošlo, neboť trest byl dovolateli ukládán za úmyslný trestný čin. Pro výkon nepodmíněného trestu by ho bylo možno zařadit do mírnějšího typu věznice s dohledem jenom v tom případě, že by byl jako osoba, která dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody, odsouzen za trestný čin spáchaný z nedbalosti (viz §56 odst. 2 písm. a/ tr. zákoníku). Tato podmínka v projednávaném případě splněna nebyla. Zařazení dovolatele pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem výrokem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo tudíž zcela namístě a v tomto smyslu rozhodnutí soudu odpovídá ustanovení §56 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. b/ věta druhá tr. zákoníku. Také v tomto směru je dovolání obviněného nutno považovat za neopodstatněné .
Protože dovolání obviněného Bc. P. F. bylo dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněných částech z hlediska důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. nebylo shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu