ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.477.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 477/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný býv. pprap. P. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 8 To 390/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 2/2015 , byl obviněný bývalý pprap. P. J. uznán vinným ze spáchání ad I. trestného podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.), ad II. přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ad. III. přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a ad IV. přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu úhrnnému odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, obecní policie a Vojenské policie ČR na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice, Obvodnímu soudu pro Prahu 1, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 587/14, škodu ve výši 29.771 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 8 To 390/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body II. a III., ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody, podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I./ 1), 2), 3), a podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině spácháním přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku v bodě IV./1), 2), 3) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 2/2015, obviněného odsoudil podle §209 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložil obviněnému, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené České republice, Obvodnímu soudu pro Prahu 1, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 587/14, škodu ve výši 12.469 Kč. Podle §226 písm. b) trestního řádu obviněného zprostil obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 2 KZV 13/2014, pro skutky uvedené pod body 2) a 3) obžaloby, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy. Podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázal poškozenou Českou republiku, Obvodní soud pro Prahu 1, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 587/14, s uplatněnými nároky na náhradu škody ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 3) obžaloby na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený pod bodem 1) obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 2 KZV 13/2014, neboť trestní stíhání je promlčeno.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že v žádném případě nejednal tak, jak předpokládá kvalifikace podvodu, když nebyl v řízení prokázán úmysl se obohatit uváděním nepravdivých nebo nesprávných skutečností. V řízení nebylo prokázáno, že by jednal v rozporu s poučením, kterého se mu dostalo jako svědkovi pro uplatnění nároků, soudem byl poučen pouze formálně. Plně spoléhal na to, že rozhodnutí o cestovních náhradách je plně na uvážení soudu. Dovolatel se dále domnívá, že pokud soud shledal neoprávněné vyplacení cestovních náhrad, mohl vymáhat škodu v rámci občanského řízení. Na základě principu ultima ratio nebyl důvod pro trestní řízení. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by někoho úmyslně uvést v omyl chtěl, ale dokonce ani nebyl srozuměn s případným negativním následkem svého jednání a to nejenom proto, že mu soudkyně nevysvětlila možný dopad jeho žádosti o svědečné, ale také proto, že jako policista přebíral písemná předvolání k soudu rutinně, neboť to pro něj byl tuctový formulář, kde se zaměřil pouze na datum a čas předvolání a dále se s obsahem již neseznamoval. S ohledem na svou praxi s různými formami svědectví se domníval, že žádost o proplacení cesty je pouze jakýmsi návrhem, kterým se soud bude zabývat. Nikdy také nebyl poučen, že by cesta k soudu a od soudu musela proběhnout bezprostředně, což v zásadě §104 trestního řádu ani explicitně neukládá. Nelze proto dovodit, že by jednal v souladu s §15 trestního zákoníku, kdy by úmyslně uvedl soud v omyl. Nemohl sám ovlivnit to, že bude k soudu jako svědek předvolán, výši svědečného, ani to, zda mu bude uznáno. Obviněný se proto domnívá, že jednal v souladu s §18 trestního zákoníku, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, napadená rozhodnutí zrušil a přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout tak, že se zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný v dovolání nerozlišuje mezi hmotněprávními a procesními vadami a v argumentaci mezi nimi volně přechází. Podle státního zástupce se nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 722/09, na nějž obviněný odkázal, vztahuje k věci dosti odlišné, kde byla dopadající právní úprava poskytování sociálních dávek velmi komplikovaná, obviněná byla sociálně hendikepovanou se základním vzděláním, byla dlouhodobě nezaměstnaná a trpěla vážnou poruchou zraku. Naopak dovolatel byl zkušeným policistou, který se jako svědek zúčastnil již řady hlavních líčení. Měl základ právního vědomí de lege lata a musel mu tedy být znám smysl svědečného. Obzvlášť když svědečné po celá desetiletí žádným podstatným změnám nepodléhá, jeho konstrukce je jednoduchá a jeho smysl je zřejmý. I kdyby obviněný nevěděl, že uplatnění svědečného za cesty, které nevykonal, je protiprávní, mohl se takového omylu vyvarovat, neboť byl jako policista osobou s alespoň dílčí znalostí trestně procesních předpisů, jednak měl jako svědek povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou přinejmenším v rozsahu poučení umístěném na obdrženém předvolání a navíc mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Porušení zásad spravedlivého procesu obviněný nenamítl. Ohledně subsidiarity trestní represe obviněný svoji námitku řádně neodůvodnil, když toliko uvedl, že trestní stíhání jej připravilo o zaměstnání, dostalo do finančních potíží a od základu změnilo jeho život aktivního policisty. Pro úvahy o míře škodlivosti je podle státního zástupce podstatná povaha skutku, nikoliv povaha následků trestního řízení pro obviněného. Obviněný byl navíc jako policista osobou, která by obzvláště měla dbát na dodržování zákonů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný býv. pprap. P. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) a doplnění dokazování, vycházeje důsledně ze zásady in dubio pro reo, po analýze naplnění skutkových podstat přisouzených přečinů podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, co do subjektivní stránky především se zřetelem k možné výši způsobených škod a s přihlédnutím k uplynutí promlčecí doby trestní odpovědnost obviněného výrazně omezil a znovu rozhodl o druhu a výši trestu. K tomu blíže viz skutkový výrok rozsudku odvolacího soudu. Současně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného dílem zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, v této části se proto zcela míjela s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora. Právní relevanci bylo možno přiznat té její části, kde namítala nedostatek zavinění formou úmyslu ve vztahu k následku.
Nejvyšší soud takové námitce nemohl přisvědčit. Obviněný jako policista, opakovaně svědčící v trestních věcech před soudy, s vyšším stupněm právního vědomí než běžný občan, velmi dobře věděl o nikterak složité problematice uplatňování svědečného, která musí být a také je zcela srozumitelná, s dostatečnou přesností popsaná v poučení na formuláři předvolání k podání svědecké výpovědi. Svědečné refunduje náklady, vynaložené v souvislosti s přítomností svědka u soudu, v případě obviněného náklady, vzniklé nutností finančně pokrýt cestu do sídla soudu z místa bydliště. Jestliže se cesta neuskutečnila proto, že obviněný v den, kdy svědectví podával, dlel z jiných důvodů v sídle soudu, žádné náklady mu nevznikly. Podvodný záměr obviněného obohatit se na úkor státu je snad nejlépe zřejmý z opakovaně uplatněného požadavku na náhradu cestovních výdajů u téhož soudu v týž den ve dvou různých trestních věcech, i když v tomto případě nebyla shledána trestní odpovědnost z důvodů, vysvětlených v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i tu část dovolací argumentace, která se domáhala aplikace ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe s poukazem na princip ultima ratio, totiž možnost věc řešit v občanskoprávním řízení formou žaloby na náhradu škody.
Podle §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (k tomu blíže stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
V případě obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu