ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.629.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 629/2016 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2016 o dovolání podaném R. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 269/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 74/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 1 T 13/2002, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., které spáchal jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. D., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného R. T. rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 8 To 470/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 1 T 13/2002, ve výroku o trestu odnětí svobody a při nezměněném výroku o vině, trestu vyhoštění a náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
O dovolání R. T. proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 712/2003, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 8 To 470/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 1 T 13/2002, poté rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, tak, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 8 To 470/2002, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 1 T 13/2002, zrušil, a to z důvodů v citovaném rozhodnutí podrobně uvedených.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 1 T 94/2004, byli následně obvinění R. T. a V. D. uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byli každý z nich odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl každému z nich uložen též trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Dle §228 tr. ř. a §229 tr. ř. bylo následně rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podali R. T. a JUDr. Václav Levý, obhájce obviněného V. D., proti němuž bylo vedeno řízení jako proti uprchlému, odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 50 To 392/2005, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali V. D. a R. T. dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 3 Tdo 340/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného V. D. byly usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 50 To 392/2005, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 1 T 94/2004, podle §265k odst. 1 tr. ř., a za přiměřeného použití ustanovení §261 tr. ř. též ohledně obviněného R. T., zrušeny. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l tr. ř. bylo Okresnímu soudu Plzeň-město přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 1 T 74/2007, byli následně R. T. a V. D., uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody u každého v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byli shodně zařazeni do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný R. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 269/2012, tak, že ohledně tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ společně s další osobou v P. –R. dne 7. 12. 2001 kolem 2:12 hodin před restaurací „U S.“ nabídli poškozenému J. H., že jej zavedou na místo, které hledá, vzápětí jej společně uchopili za ruce, nadzvedli a odtáhli do míst na rohu ulic N. R.– U S. R., kde ho udeřili pěstí do obličeje, odtáhli ho do prostoru ulice U S. R., kde jej opět opakovaně udeřili pěstí do obličeje, a když upadl na zem, kopali jej do krku a do obličeje, čímž mu způsobili pohmoždění Ibi vlevo, pohmoždění nosu, oděrky na hrdle vpravo s krevním výronem tvaru čáry v délce 5 cm a šířce 0,4 cm, pohmoždění levého kolena a povrchní oděrku na levém koleně a následně mu odcizili koženou pánskou bundu v hodnotě nejméně 4.000 Kč, hnědou koženou pánskou tašku přes rameno v hodnotě 400 Kč s obsahem - červenou peněženkou Marlboro v hodnotě 70 Kč, 10 ks disket v celkové hodnotě 100 Kč, dioptrickými brýlemi v hodnotě 1.680 Kč, finanční hotovostí 500 Kč, platebními kartami VISA a MAX, 3 slevovými kartami a 2 kartami k povinnému ručení - tedy věci a peníze v celkové výši nejméně 6.750 Kč “. Podle §227 tr. ř. obviněnému nebyl uložen trest. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal R. T. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný R. T. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a podotkl, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dle obviněného nebyl prokázán žádný relevantní motiv pro jednání, jež je mu kladeno za vinu, přičemž při nedostatku důkazů se soudy měly přiklonit k verzi, která je pro obviněného příznivější. Namítl, že jediným důkazem, o který se výrok o vině opírá, je výpověď poškozeného, která však byla zpochybněna. Opětovný výslech poškozeného, jak navrhovala obhajoba, již ani nebyl proveden. Rovněž podotkl, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty ve smyslu §249b tr. zák. Soudům dále vytkl, že ponechaly bez povšimnutí nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03. Obviněný shrnul, že se protiprávního jednání nedopustil a že neexistují relevantní důkazy svědčící o jeho vině. V tomto odkázal na judikaturu Ústavního soudu, kdy pouhé vnitřní přesvědčení soudu bez odpovídajících a jednoznačných důkazů nemůže postačovat k vynesení odsuzujícího rozsudku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející zrušil a dále postupoval podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř., případně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a připomenul dovolací námitky obviněného. Následně podotkl, že některé námitky jsou skutkového charakteru a jako takové je nelze podřadit pod deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné podřadit námitky týkající se absence znaků trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., které již však obviněný blíže nekonkretizuje, přičemž dovolací soud není povinen přezkoumávat soulad ve věci učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu ze všech možných hledisek. Stran subjektivní stránky poté odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde bylo dostatečně přesvědčivě vyloženo, proč museli být oba obvinění přinejmenším srozuměni s tím, že v osobních věcech poškozeného, kterých se zmocnili, se nacházejí i nepřenosné platební karty, které již v době činu byly rozšířeným a běžně používaným platebním prostředkem. Pokud obviněný dále odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak již dále neuvedl žádnou konkrétní námitku, která ustanovení trestního řádu a v jakém směru měla být porušena. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V replice na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný nejprve podotkl, že v roce 2001 platební karty rozhodně nebyly rozšířeným platebním prostředkem a nebyly ani běžně používány. Rovněž opětovně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, a to se závěrem, že minimálně subjektivní stránka trestného činu podle §249b tr. zák. na straně obviněného nebyla naplněna, mj. s ohledem na fakt, že obviněný je občanem U., kde v roce 2001 nebyla informovanost o bezhotovostním platebním styku na vysoké úrovni. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatoval, že nebyly naplněny podmínky, aby vůči obviněnému bylo vedeno řízení jako proti uprchlému. Uzavřel, že Nejvyšší státní zastupitelství se ve svém vyjádření sice podrobně zabývá podružnými otázkami, avšak např. nález Ústavního soudu, který de facto nebyl soudy prvního a druhého stupně reflektován, nechalo bez povšimnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Namítanou věrohodností výpovědi poškozeného a obviněných se zabýval soud prvního stupně (viz str. 4 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) a jasně uvedl, proč výpověď poškozeného považuje za věrohodnou a výpovědi obviněných nikoli. Drobné odchylky v jednotlivých výpovědích poškozeného (např. vzdálenost, na kterou měl poškozený spatřit oba obviněné, výška postav či požití alkoholického nápoje) poté nebyly shledány za natolik zásadní, aby o jejich věrohodnosti vyvstávaly jakékoli zásadní pochybnosti. Naopak ve výpovědích obviněných se objevily rozpory, stejně jako tito nebyly schopni náležitě vysvětlit některé okolnosti, např. stran hotovosti zajištěné u obviněného R. T. K námitce neprovedení opětovného (již třetího) výslechu poškozeného se vyjádřil soud prvního stupně (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně) a jasně uvedl, proč k tomuto návrhu nepřistoupil. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že by se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně jasně a logicky uvedl, proč nepřistoupil na opětovné provedení výslechu poškozeného, který by byl v projednávané trestní věci již třetím v pořadí. Zároveň je podstatné zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud následně ztotožnil) nepochybil, když nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Byť stěžejním důkazem v projednávané trestní věci zůstává výpověď poškozeného, tak na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který by měl potenciál zapříčinit mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Obviněný soudům prvního a druhého stupně dále vytkl, že ponechaly bez povšimnutí nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, kterým byla zrušena původní rozhodnutí v předmětné trestní věci. Uvedené námitce však dle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit. Ústavní soud stran skutkových zjištění učiněných obecnými soudy v citovaném nálezu uzavřel, že právní závěr obecných soudů o vině stěžovatele (myšleno V, D., který podal ústavní stížnost, avšak předmětné závěry je nezbytné vztáhnout i na spoluobviněného R. T., a to s ohledem na pravidlo beneficium cohaesionis, přestože si tento spoluobviněný ústavní stížnost nepodal) trestnými činy loupeže podle §234 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v posuzovaných rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou z kautel vyplývajících ze zásady vyhledávací, ze zásady materiální pravdy a ze zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř.) . Dle pokynu Ústavního soudu se měly obecné soudy pokusit doplněním dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Soud prvního stupně následně v reakci na výše citovaný nález Ústavního soudu doplnil dokazování výslechem svědků, dalším výslechem poškozeného a opětovným hodnocením důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž bez pochybností dospěl ke stejnému závěru, jako ve svém původním rozhodnutí, kdy (jak soud uvádí) jiné hodnocení by bylo v příkrém rozporu s jeho vnitřním přesvědčením založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, resp. jak následně uvedl soud druhého stupně, bylo by až absurdní.
Obviněný rovněž namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného držení platební karty ve smyslu §249b tr. zák. Přestože již dále nekonkretizuje, které znaky skutkové podstaty neměly být naplněny, tak s přihlédnutím ke kontextu vývoje projednávané věci Nejvyšší soud dovodil, že je opětovně rozporováno naplnění subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty. Stran naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty soud prvního stupně předně dovodil, že oba obvinění museli nejméně předpokládat, že ji poškozený může ve svých věcech, kterých se zmocnili v rámci loupežného jednání, mít. Soud druhého stupně se s tímto názorem následně ztotožnil, tedy že oba obvinění museli být v době spáchání předmětného trestného činu srozuměni s tím, že si neoprávněně opatřili nepřenosnou platební kartu jiného. Uvedl, že platební karta se již v době činu (v roce 2001) nepochybně stala běžným platebním nástrojem a ekvivalentem placení v hotovosti, a jako taková se stala pravidelnou obsahovou náležitostí peněženek. Pokud tedy není pochyb, že obvinění museli být srozuměni s tím, že v uloupené bundě či příruční tašce poškozeného se nachází peněženka, museli být rovněž srozuměni i s tím, že se v této peněžence bude nacházet platební karta (resp. platební karty). Nadto soud druhého stupně podotkl, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani státní příslušnost obviněných, resp. jejich sociální zařazení, neboť platební karta je shora uvedeným způsobem vnímána ve všech skupinách obyvatelstva, obvinění se v době činu pohybovali na území České republiky již po delší dobu a ani U. jistě nelze pojímat jako zemi s „nižším stupněm civilizace“.
K právní kvalifikaci jednání obviněných jako neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, mj. uvedl, že se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, pokud předmětný skutek kvalifikovaly rovněž jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Poškozený při výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedl, že peněženka, obsahující platební karty, se nacházela v odcizené tašce (č. l. 52). Podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat z faktu odcizení tašky, či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, bez jakéhokoliv dalšího dokazování, eventuální úmysl podle §4 odst. b) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 odst. b) tr. zák.], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní „museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech“, postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný .
Trestného činu neoprávněného užívání platební karty podle §249b tr. zák. se dopustí ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Z hlediska subjektivní stránky je vyžadováno zavinění ve formě úmyslu. Soudy prvního a druhého stupně v projednávané trestní věci přitom vzaly za prokázané, že obvinění jednali ve formě úmyslu nepřímého, tedy že věděli, že svým jednáním mohou způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, byli s tímto srozuměni [§4 písm. b) tr. zák.].
Z relevantní judikatury Nejvyššího soudu k předmětné problematice lze připomenout následující rozhodnutí:
Nejvyšší soud např. v roce 2011 konstatoval, že v současné době je již obvyklé každodenní používání platebních karet, které jsou běžným platebním prostředkem. V případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze tedy předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich uložené. Není tak pochyb o tom, že pachatel přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) může důvodně předpokládat, resp. musí být přinejmenším srozuměn s tím, že v odcizené příruční tašce poškozené osoby se mohou kromě peněz a dalších dokladů nacházet také platební karty. Proto ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozené osoby není vyloučeno, aby jednal alespoň v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011).
Stran srozumění pachatele u trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku poté Nejvyšší soud uvedl, že tzv. bezhotovostní platební styk se již běžně uskutečňuje prostřednictvím platebních karet, které se obvykle vyskytují v peněženkách dospělých osob. Peněženky se přitom zcela obvykle nacházejí v taškách, kabelkách, batozích či jiných příručních zavazadlech. Pokud tedy pachatel odcizí poškozené osobě příruční zavazadlo, může důvodně předpokládat, že v něm bude uložena také peněženka a v ní pak nejrůznější platební prostředky (bankovky, mince, platební karty, šeky či např. stravenky). Za tohoto stavu tedy pachatel jedná přinejmenším v eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku neoprávněně si opatřit bez souhlasu oprávněného držitele platební prostředek (§234 tr. zákoníku) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011).
Dále k eventuálnímu úmyslu a odcizení platební karty Nejvyšší soud uvedl, že i v případě odcizení příruční kabelky či peněženky musí pachatel předpokládat, že s nimi odcizí i platební kartu v nich uloženou. Z tohoto důvodu je dána existence alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a §234 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013). V návaznosti na toto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost (v rámci které bylo mj. poukázáno na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03), jež byla Ústavním soudem zamítnuta (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13). Ústavní soud v citovaném rozhodnutí vyslovil názor, že nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad .
Z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1109/2013, dle kterého z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku nemá význam okolnost, že pachatel primárně nezamýšlel disponovat s platebním prostředkem jiného a že ho později zanechal na jiném místě. Postačí, že takový platební prostředek neoprávněně odňal poškozené osobě z její dispozice. Dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1253/2014, ze kterého vyplývá, že o přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku se jedná též v případě, že pachatel si přisvojil cizí peněženku, které se předtím zmocnil vloupáním do motorového vozidla a ve které byla platební karta jiné osoby. Anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1340/2014, které vycházelo z nastoleného trendu a dle něhož v souladu s konstantní judikaturou je v jednání obviněného, který si sice opatřil peněženku poškozeného obsahující mj. platební kartu nálezem, ale následně si ji ponechal při znalosti celého jejího obsahu, třeba spatřovat naplnění znaku úmyslného zavinění ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedeného je patrno, že (již poměrně konstantní) judikatura Nejvyššího soudu presumuje úmyslné zavinění (ve formě přinejmenším eventuálního úmyslu) ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku (dříve neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.) v případech, kdy pachatel odcizí (resp. se zmocní) nejen peněženky, ale i příručního zavazadla poškozeného, neboť pachatel musí předpokládat, že odcizí i platební kartu v těchto uloženou.
Nelze pominout, že se předmětný skutek odehrál v roce 2001. Přesto, při vědomí, že již v roce 2001 bylo v České republice vydáno přes čtyři a půl milionu platebních karet a již tehdy se jednalo o běžnou součást výbavy peněženek (přinejmenším u dospělé části populace), se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudu druhého stupně, který dospěl k závěru, že platební karta se již v době činu nepochybně stala běžným platebním nástrojem a ekvivalentem placení v hotovosti, a jako taková byla pravidelnou obsahovou náležitostí peněženek. Pokud tedy není pochyb, že obvinění museli být srozuměni s tím, že v uloupené bundě či příruční tašce poškozeného se nachází peněženka, museli být rovněž srozuměni i s tím, že se v této peněžence bude nacházet platební karta (resp. platební karty).
Použitou právní kvalifikaci jednání obviněného podle §234 odst. 1 tr. zák. a §249b tr. zák. lze tedy s ohledem na všechny okolnosti a učiněná zjištění v předmětné trestní věci označit za přiléhavou.
Pro úplnost lze dodat, že obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy poukázal na ustanovení stran přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V tomto směru již však neuvedl žádnou argumentaci, na kterou by Nejvyšší soud mohl reagovat. Až v následné replice na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný konstatoval, že nebyly naplněny podmínky, aby v jeho věci bylo vedeno řízení jako proti uprchlému. Nejvyšší soud však k tomuto musí připomenout, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá (srov. §265f odst. 1 tr. ř.). Rovněž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.), přičemž dovolání je možné podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje (§265e odst. 1 tr. ř.), tudíž na repliku obviněného ze dne 3. 6. 2016 nelze nahlížet jako na dovolání ani jako na doplnění dovolání. Nejvyšší soud respektuje názor, že argumentace jednotlivých stran je pro posuzování dovolání klíčová a nenahraditelná, a proto musí být stranám dán adekvátní prostor pro vyjádření a reakci na stěžejní argumenty protistran (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15), avšak zákonná ustanovení §265e tr. ř. a §265f tr. ř. nelze vykládat natolik extenzivně, aby bylo dovolání obviněného (resp. rovněž dovolání nejvyššího státního zástupce) přezkoumáváno v širším rozsahu, než z důvodů v dovolání uvedených. V opačném případě by (zejména) ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a §265f odst. 1 a 2 tr. ř. nejen postrádala smysl, ale rovněž by výrazným způsobem narušila prvky předvídatelnosti a právní jistoty.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání R. T. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu