ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.657.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 657/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 67 To 286/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 25/2015, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř., takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 67 To 286/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 25/2015, byl obviněný L. B. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl podle tzv. skutkové věty výroku dopustit tím, že „dne 04. 11. 2014 v době kolem 20:30 hod. v P., v ulici O., na chodníku před domem, dohonil poškozenou M. D., požadoval od ní vrácení bankovky v hodnotě 1.000 Kč, kterou jí předtím zaplatil za nechráněný pohlavní styk, který mu dobrovolně poskytla v sexshopu “E. S.“ v P., H., a když mu odmítla tisícikorunu vydat, srazil ji na zem“. Za to mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Poškozenou M. D. soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 67 To 286/2015, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 1 ZT 338/2014, pro skutek původně formulovaný tak, že obviněný „dne 04. 11. 2014 v době kolem 20:30 hod. v P., v ulici O., na chodníku před domem, dohonil poškozenou M. D., požadoval od ní vrácení bankovky v hodnotě 1.000 Kč, kterou jí předtím zaplatil za nechráněný pohlavní styk, který mu dobrovolně poskytla v sexshopu “E. S.“ v P., H., a když mu odmítla tisícikorunu vydat, srazil ji na zem, ze zadní kapsy kalhot jí tuto bankovku vytáhl a chtěl si ji ponechat“, v němž byl spatřován zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dospěl totiž k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Poškozená M. D. byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“). Učinil tak v neprospěch obviněného L. B. a ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“) nejprve obšírně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Připomněl, na základě jakých důkazů soud prvního stupně dospěl k učiněným skutkovým závěrům a proč jednání obviněného po stránce hmotněprávní posoudil jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Poté se dovolatel zabýval skutkovými úvahami prezentovanými v napadeném rozsudku, o něž odvolací soud opřel svůj závěr, že jednání obviněného - s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo - nenaplnilo zákonné znaky žádné skutkové podstaty trestného činu.
Soud druhého stupně podle dovolatele pochybil v tom, že sám vadně hodnotil provedené důkazy, což paradoxně vytkl soudu prvního stupně, aniž by ovšem svůj postup náležitě zdůvodnil. Ačkoliv lze připustit, že výpověď poškozené M. D. nebyla zcela věrohodná, je nadále nutno brát v úvahu taková její tvrzení, která jsou v souladu se skutečnostmi ověřenými i jiným způsobem. Pokud poškozená uvedla, že ji obviněný chytil a začal ji prohledávat, následně se spolu přetahovali na chodníku a poté ji srazil na zem, vypovídala podle dovolatele v souladu s popisem inkriminované události, jak jej podal svědek M. K. Totéž platí i pro tu část její výpovědi, kdy uvedla, že si peníze dala do zadní kapsy kalhot, do které obviněný sahal a nakonec z ní také tisícikorunu, která byla předmětem jejich sporu, vytáhl. Pokud si poškozená nebyla schopna vybavit, jestli ji obviněný udeřil, věrohodnost svědectví očitého svědka M. K., který detailně popsal brachiální násilí užité obviněným vůči ní, to podle dovolatele nikterak nezpochybňuje. Jeho výpověď naopak nadále zůstává podstatným důkazem, neboť on jediný ze slyšených svědků měl možnost bezprostředně pozorovat a vnímat svými smysly průběh celého konfliktu. Přes obecně nevěrohodná vyjádření poškozené, týkající se prvopočátku jejího sporu s obviněným, svědek potvrdil dílčí skutečností uváděné z její strany, které se vztahovaly k okolnostem, za nichž si po ní obviněný násilně vynucoval vydání předmětné tisícikorunové bankovky. Odvolací soud však podle dovolatele důkazní hodnotu svědectví M. K. „zcela deklasoval“, ačkoli pro to neměl žádné akceptovatelné důvody. Jmenovaného svědka přitom za podmínek §263 odst. 7 tr. ř. osobně nevyslechl a neověřil si ani reálné světelné podmínky na místě činu v době jeho spáchání, přestože jim v odůvodnění rozsudku přikládal nezanedbatelný význam. Je přitom obecně známo, že ulice v centru P. jsou v nočních hodinách velice dobře osvětlené a dění na nich tak lze tomu odpovídajícím způsobem vnímat. Svědek, služebně zařazený u kriminální policie, měl nepochybně dobrý zrak a vzhledem ke svým profesním zkušenostem i vytříbenější formu vnímání podobných dramatických událostí než jejich jiný náhodný svědek. Jeho schopnost zachytit, co se dělo v dohledové vzdálenosti, pak podle dovolatele nesnížila ani okolnost, že v danou chvíli řídil automobil. Odvolací soud zde přehlédl, že podstatnou část rozhodného skutkového děje svědek sledoval až poté, co z vozidla vystoupil a nebyl tak rozptylován jeho řízením.
V projednávané trestní věci tedy podle dovolatele nejde o důkazní situaci spočívající v „tvrzení proti tvrzení“, kdy je namístě aplikovat odvolacím soudem zdůrazněnou zásadu in dubio pro reo. Obhajoba obviněného totiž ve skutečnosti byla v daném případě provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Pokud by odvolací soud postupoval ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., provedené důkazy hodnotil jednotlivě i navzájem ve všech souvislostech a nikoli účelově a jednostranně ve prospěch obviněného, nemohl by dojít ke zprošťujícímu rozhodnutí, jež se v daném případě de facto jeví jako překvapivé a zcela nepředvídatelné. Závěr odvolacího soudu, že skutek, pro který byl obviněný na podkladě obžaloby postaven před soud, není trestným činem, se podle dovolatele ocitl v tzv. extrémním nesouladu s rozhodnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která navíc nebyla v souladu se zákonem pozměněna procesním postupem ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. Tím byl - s přihlédnutím k aktuální judikatuře a na ni navazující rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu - dán uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z výše rekapitulovaných důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud:
1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 67 To 286/2015, i všechna případná rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a
3) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Souhlas s konáním neveřejného zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Davida Termera vyjádřil obviněný L. B. Poukázal na to, že nejvyšší státní zástupce je sice formálně opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem v jeho odůvodnění argumentoval výlučně procesními výhradami proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Ten však Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení přezkoumávat nepřísluší. V tomto směru odkázal na některá vybraná judikatorní rozhodnutí uveřejněná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pro rok 2002. S námitkami nejvyššího státního zástupce pak vyslovil nesouhlas i po stránce věcné. Má zato, že odvolací soud procesní postup podle §263 odst. 7 tr. ř. dodržel a v přehodnocení obsahu provedených důkazů mu tak nic nebránilo. Zcela správně se odchýlil od chybných skutkových závěrů soudu prvního stupně, který z jednotlivých výpovědí poškozené a slyšených svědků použil pouze určité pasáže vedoucí k závěru o jeho vině, zatímco ostatní části těchto výpovědí, které zásadním způsobem zeslabovaly pozici obžaloby, přehlížel. Podle názoru obviněného je podstatné, že provedené důkazy jednotlivě ani v souhrnu neumožňují přijmout jednoznačný závěr, že jeho vina žalovaným skutkem byla nade vší pochybnost prokázána. Dovolání nejvyššího státního zástupce však bylo především podáno z jiného důvodu, než připouští trestní řád.
Obviněný proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl obviněný zproštěn obžaloby.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda námitky, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Průlom do výše rozvedených obecných zásad přinesla rozhodovací praxe Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za splnění tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
Pokud nejvyšší státní zástupce namítl, že Městský soud v Praze jako soud odvolací na základě vlastního hodnocení důkazů, navíc v rámci procesního postupu odporujícího trestnímu řádu, dospěl v projednávané věci ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s jejich obsahem, uplatnil deklarovaný dovolací důvod právně relevantně .
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Z níže rozvedených důvodů přitom dospěl k závěru, že dovolání - jako celek - je zároveň opodstatněné .
V prvé řadě je však nutno konstatovat, že Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, podle kterého byla před soudem prvního stupně na základě řádně vyhodnoceného dokazování spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného L. B. uplatňovaná od počátku trestního řízení, a sice že posuzovaným jednáním se pouze snažil získat zpět do své dispozice finanční prostředky (1.000 Kč), které mu bezprostředně předtím s využitím lsti poškozená de facto odcizila. Naopak, soud se s ní prakticky nijak nevypořádal. V odůvodnění svého rozsudku na str. 4 toliko uvedl, že „neuvěřil poškozené, že se jednalo o její peníze“. V rozporu s tímto dílčím závěrem však do popisu skutku ve výrokové části doslovně převzal skutkové tvrzení obžaloby, že obviněný po poškozené požadoval vrácení bankovky v hodnotě 1.000 Kč, „kterou jí předtím zaplatil za nechráněný pohlavní styk...“. Obviněného pak sice soud neuznal vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který ve stíhaném skutku spatřovala obžaloba (zřejmě pro absenci znaku spočívajícího ve zmocnění se cizí věci násilím), avšak na základě závěru, že obviněný „...v každém případě nutil poškozenou násilím, aby mu vydala 1.000 Kč, kterou měla uloženou v kapse“, skutek právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Klíčové otázce, zda obviněný ve skutečnosti nejednal v zájmu ochrany vlastního majetku, mající zásadní význam pro posouzení protiprávnosti jeho činu, pak zjevně nevěnoval žádnou pozornost.
Pokud tedy odvolací soud vytkl soudu prvního stupně zásadní nedostatky v procesu hodnocení provedeného dokazování, učinil tak zcela důvodně. Dovolateli je však na straně druhé třeba přisvědčit, že ve snaze napravit vytýkané nedostatky v řízení (zde hodnocení důkazů nerespektující pravidla formální logiky a zejména požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) svůj další postup zatížil natolik závažnou vadou řízení, že ani jeho vlastní meritorní rozhodnutí z pohledu ústavněprávní zásady spravedlivého procesu nemůže obstát .
Pochybení spočívá v tom, že soud druhého stupně rozhodl ve věci sám zprošťujícím rozsudkem poté, co se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Svůj postup opřel o ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., podle nichž může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Zároveň však platí, že odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo sám provedl další důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly. Na uvedená ustanovení trestního řádu, která jsou výrazem snahy zákonodárce posílit apelační princip v řízení o odvolání, úzce navazuje dovolatelem zmiňované pravidlo obsažené v §263 odst. 7 tr. ř., upravující postup soudu druhého stupně při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání, aby v návaznosti na výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení, mohl dospět k odlišným hodnotícím závěrům, než k jakým dospěl soud prvního stupně. Při realizaci postupu podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. je dále nutno respektovat zásadu bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), která odvolacímu soudu ukládá povinnost přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání. Tato povinnost vychází z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění. Odvolací soud je pak nehodnotí izolovaně. Jak již bylo zmíněno výše, je povinen při jejich hodnocení navázat na hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně. Skutková zjištění obou soudů tedy od sebe nemohou být odtržena.
Městský soud v Praze se v nyní posuzované věci výše uvedenými pravidly důsledně neřídil .
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2015 (č. l. 175 a násl. spisu) vyplývá, že v jeho rámci podle §213 tr. ř. přečetl opis z evidence rejstříku trestů obviněného, provedl jako důkaz záznam z bezpečnostní kamery provozovny E. S. v H. ulici v P. (č. l. 65 - 69 spisu) a za souhlasu procesních stran přečetl toliko jednu procesně účinnou výpověď poškozené M. D., a to z přípravného řízení (č. l. 36 - 40 spisu). Jiné důkazy provedené soudem prvního stupně nezopakoval a žádnými dalšími dosavadní důkazní stav nedoplňoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku na str. 4 a 5 však zároveň vyplývá, že podrobil vlastnímu hodnocení širší okruh důkazů než pouze výše uvedených. Tak například svůj závěr o nevěrohodnosti skutkové verze předkládané poškozenou opřel o konstatování vzájemných rozporů v jejích výpovědích v přípravném řízení i v hlavním líčení, které měly být postupně měněny a různě upravovány, přestože důkaz výpovědí poškozené před soudem v hlavním líčení vůbec nezopakoval. Totéž pak platí i pro výpověď svědka L. P., zaměstnance prodejny E. S., která dle jeho poukazu podporovala obhajobu obviněného, pokud jde o důvod a počátek vzniku konfliktní situace mezi ním a poškozenou. A konečně, k významné otázce intenzity násilného jednání obviněného vůči poškozené vyhodnotil jako nevěrohodnou výpověď očitého svědka M. K., opět bez toho, aby jmenovaného znovu sám vyslechl, nebo alespoň přečetl jeho výpověď z hlavního líčení. Takový postup zjevně nesplňující kritéria obsažená v §263 odst. 7 tr. ř., dostatečný prostor odvolacímu soudu pro jeho vlastní hodnocení výše uvedených důkazů nevytvořil; tedy alespoň ne v takové kvalitě, aby odvolací řízení obstálo i z pohledu kritérií spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a ve světle zásad ústnosti a bezprostřednosti řízení, vyjádřených v čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud proto vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a z jeho podnětu, za splnění podmínek §265p odst. 1 tr. ř., rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 67 To 286/2015, zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného L. B. a rozhodnout o něm po úplně a řádně provedeném přezkumu. V novém řízení bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při volbě svého dalšího postupu ve věci a způsobu rozhodnutí zohlednil výše naznačená výkladová východiska k splnění procesních podmínek, za nichž lze v rámci odvolacího přezkumu provést vlastní (od soudu prvního stupně odlišné) hodnocení důkazů. Pokud by i nadále setrval na svém závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, bude jej muset odůvodnit odpovídajícím způsobem. Prosté konstatování, že poškozená nevypovídala v průběhu řízení věrohodně, a to ani k otázce, kolik vlastně měla činit její odměna za poskytnuté sexuální služby, a dále že obviněný vůči ní neužil násilí v takové intenzitě, jak ji popisoval zakročující svědek K., Nejvyšší soud v tomto směru za dostačující nepokládá. Soud by měl do svých skutkových zjištění promítnout mimo jiné i úvahy, zda obviněný případně nejednal za okolností vylučujících protiprávnost činu (ochrana vlastního majetku před odcizením) a zda takové jeho jednání případně nevybočilo z mezí nutné obrany (intenzivní, resp. extenzivní exces). Jestliže by se v tomto směru nepodařilo obhajobu obviněného provedenými důkazy spolehlivě vyvrátit, zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. by vzhledem k zásadě in dubio pro reo , byl za daných okolností zcela namístě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu