ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.723.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 723/2016 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Bc. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2016, č. j. 11 To 34/2016-229, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2016, č. j. 3 T 5/2015-201, byl obviněný Bc. M. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 28. listopadu 2014 kolem 09:20 hodin v U. ulici v H. K. řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo zn. Mazda 6, během couvání s vozidlem zachytil pravou přední částí vozidla o levý bok vpravo zaparkovaného vozidla zn. Peugeot 106, uživatele J. F., a dále narazil zadní částí vozidla do pravé zadní části zaparkovaného vozidla zn. Škoda Fabia Combi, majitele J. H., přičemž následnou dechovou zkouškou provedenou téhož dne v 10:06 hodin bylo v jeho dechu zjištěno 1,47 promile alkoholu“. Za to byl obviněný podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 11 To 34/2016-229, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 2. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný Bc. M. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku na základě pouhé domněnky, že se v inkriminované době v důsledku předchozího požití alkoholu nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Podle něj disponovaly pouze jediným, navíc procesně neúčinným důkazem k míře jeho ovlivnění alkoholem, a sice protokolem o dechové zkoušce provedené přístrojem Dräger Alcotest 7410 plus. Tento důkaz měl být ovšem opatřen nezákonným způsobem, když přivolaná policejní hlídka postupovala při jeho pořízení v rozporu se závazným Metodickým pokynem ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ze dne 19. 2. 2001, a pokynem Policejního prezidenta č. 160/2009. Na protokole byly prokazatelně nepřípustně přepsány údaje o datu a čase provedení dechové zkoušky. Tímto zásahem byla jeho důkazní hodnota zcela devalvována, když na jeho podkladě nelze spolehlivě určit, zda v něm uvedené údaje o množství alkoholu v dechu byly skutečně naměřeny dne 28. 11. 2014 a zároveň osobě dovolatele. Následná lékařská prohlídka spojená s odběrem krve pak provedena nebyla. Soudům dovolatel vytkl, že v dané situaci hodnotily opatřené důkazy tendenčně v jeho neprospěch. Zcela bezdůvodně nepřihlédly například k závěrům jím předloženého znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., podle nichž mohl mít v rozhodný den a dobu maximálně 0,68‰ alkoholu v krvi. Tento údaj je přitom plně v souladu s informacemi, které dovolatel sám uváděl k množství a druhu požitých alkoholických nápojů v noci ze dne 27. 11. 2014 na 28. 11. 2014 i k době, kdy je konzumoval. Závěry znalce jsou de facto ve shodě i s výpověďmi svědků, kteří na něm žádné známky tzv. střední opilosti rovněž nezpozorovali. Skutková zjištění soudů jsou za těchto okolností v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, které naopak tvoří ucelený řetězec svědčící pro dovolatelovu nevinu. Soudy se důsledně nevypořádaly s otázkou jeho úmyslného zavinění, které zákon vyžaduje k naplnění tzv. subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu (přečinu) ohrožení pod vlivem návykové látky. V tomto směru především nijak nevyvrátily jeho obhajobu, že s řízením vozidla započal cca 7 hodin po poslední konzumaci alkoholu, které vyplnil spánkem, a s ohledem na svoji tělesnou konstituci a množství požitého alkoholu tak učinil v přesvědčení, že alkohol je z jeho těla již zcela vyloučen. Proto se mohl dopustit jednání, jež by mohlo být nejvýše přestupkem.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že ho zprostí obžaloby v plném rozsahu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě hmotněprávních vad rozhodnutí ve věci samé a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Valná většina námitek obviněného však právě do této oblasti směřuje, když na základě zpochybnění procesní použitelnosti protokolu o dechové zkoušce odmítá závěr soudů o míře jeho ovlivnění alkoholem v době řízení motorového vozidla a zdůrazňuje porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo v projednávané trestní věci. Jde tedy vesměs o argumentaci, která formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Dovolací přezkum by podle názoru státního zástupce mohly odůvodnit pouze námitky obviněného týkající se tvrzené nezákonnosti protokolu o dechové zkoušce, jestliže ta by ve svém důsledku vedla k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. V uvedených souvislostech ovšem státní zástupce uvedl, že obviněný soudům nevytkl porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu, když nezákonnost zmiňovaného důkazu dovodil pouze z porušení interních norem Policejního prezídia České republiky a policejního prezidenta. S těmito výhradami se odvolací soud dostatečně vypořádal na základě zjištění, že namítaný postup policistů při dechové zkoušce byl zapříčiněn technickou závadou použitého testovacího přístroje, která však na správnost funkce týkající se výsledného měření neměla žádný vliv. Při provádění dechové zkoušky nedošlo k porušení nebo obcházení procesních předpisů. Za právně relevantní z hlediska deklarovaného dovolacího je možno podle státního zástupce považovat pouze námitku dovolatele stran absence subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání. Tu nicméně nepovažuje za důvodnou. Podle státního zástupce je obecně známo, že alkohol se z organismu vylučuje relativně pomalu a že tzv. zbytkový alkohol může být v lidském těle přítomen i po poměrně dlouhou dobu. Jestliže se obviněný zúčastnil v noci ze dne 27. 11. 2014 na 28. 11. 2014 společenské akce a ještě v brzkých ranních hodinách požíval alkoholické nápoje, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že se v jeho organismu ještě nachází takové množství alkoholu, při němž není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat. Jeho námitka, že stíhaný skutek vykazuje pouze znaky přestupku, pak opět vychází pouze ze zpochybnění správnosti skutkových zjištění ohledně naměřených hodnot alkoholu v jeho dechu. Státní zástupce k ní pouze na okraj poznamenal, že o nezpůsobilosti obviněného řídit v rozhodné době bezpečně motorové vozidlo, jak má na mysli ustanovení §274 tr. zákoníku, svědčí i jím nezvládnutý jednoduchý řidičský manévr popsaný ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.
V závěru svého vyjádření pak navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 20. 5. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že k němu může za druhou procesní stranu zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však případnou další reakci obhájkyně neobdržel.
Obviněný Bc. M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek k provedení a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) nelze podřadit námitku obviněného, podle níž nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že dne 28. 11. 2014 v 9.20 hodin řídil osobní automobil ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel ve smyslu skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. V této části dovolání totiž svou argumentaci zaměřil především na zpochybnění procesní validity protokolu o výsledku dechové zkoušky provedené na místě činu přivolanou policejní hlídkou, když poukázal na skutečnost, že výstupy z tiskárny použitého měřícího přístroje Dräger obsahovaly jiné údaje o datu a čase dechové zkoušky, než kdy k ní mělo dojít, a tyto byly následně nepřípustně přepsány (poupraveny) ručně. Dále dovolatel prosazoval jiné (vlastní) hodnocení ostatních ve věci provedených důkazů, které měly soudy při zjišťování skutkového stavu věci k dispozici. Jinými slovy, soudům obou stupňů vytkl, že interpretovaly obsah důkazů, navíc získaných zčásti nezákonným způsobem, v rozporu se zásadou in dubio pro reo zjevně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet ze skutkového děje, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu, ačkoli se podle jeho názoru mohlo jednat nanejvýš o přestupek. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Posledně uvedený závěr učinil Nejvyšší soud při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i procesní (skutkové) námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K procesní námitce obviněného, podle níž policejní orgán při realizaci dechové zkoušky nepostupoval v souladu se závazným Metodickým pokynem ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ze dne 19. 2. 2001, č. 1, a pokynem Policejního prezidenta č. 160/2009, a její výsledky (naměřené hodnoty) tak nemohly v trestním řízení posloužit jako procesně účinný důkaz pro zjištění míry jeho ovlivnění alkoholem v době řízení motorového vozidla, je namístě jako obiter dictum zdůraznit, že trestní řád neobsahuje žádnou kategorizaci možných vad dokazování a nezmiňuje se ani o jejich účinku. Nejsou v něm výslovně uvedeny tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl stanoven výčet všech nepřípustných, zakázaných, neúčinných nebo nepoužitelných důkazních prostředků, postupů a úkonů (výjimku představuje pouze ustanovení §89 odst. 3 tr. ř. o neúčinnosti důkazu získaného nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení). Nepoužitelnost důkazů pro možné vady je proto nutno posuzovat (dovozovat) v každém konkrétním případě zvlášť.
Otázkou vlivu namítaného nestandardního postupu při provedení dechových zkoušek, resp. vyhotovení příslušných dokladů o jejích výsledcích, byla podle názoru Nejvyššího soudu v řízení věnována pozornost v míře dostatečné. Okolnosti, za jakých výstup z tiskárny k měřícímu přístroji obsahoval nesprávné údaje o datu a čase, byly věrohodně vysvětleny vyjádřením firmy Dräger. Z něj vyplynulo, že před použitím tiskárny muselo dojít k vybití její baterie, která napájela interní hodiny a paměť. Tím došlo k vytištění nesprávného data a času na předmětných protokolech. To však současně neznamená, že pokud člen policejní hlídky, provádějící příslušné měření, zmíněné chybné údaje přepsal ručně, znehodnotil tím jeho průkazné závěry vztahující se k míře ovlivnění obviněného (dovolatele) požitým alkoholem. Skutečnost, že naměřené hodnoty „patřily“ právě jemu a k měření došlo dne 28. 11. 2014 kolem 10:00 hodin dopoledne, ostatně dovolatel sám potvrdil svými podpisy na těchto protokolech. Tím dal způsobem nevzbuzujícím pochybnost najevo, že výstupy z tiskárny se vztahují k jeho osobě a s jejich obsahem, byť ručně upraveným, souhlasí. Jejich použití pro účely dokazování v trestním řízení tak žádná překážka nezákonnosti nebránila a soudy z nich při zjišťování skutkového stavu věci vycházely zcela důvodně.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pak nelze dovodit, že by ke skutkovým zjištěním, popsaným ve výroku o vině, dospěl po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Způsobu, jakým se po doplnění dokazování v souladu s pokyny obsaženými v kasačním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2015, č. j. 11 To 96/2015-99, v rámci svého druhého rozhodnutí vypořádal s obhajobou obviněného, podle níž neřídil motorové vozidlo ovlivněn v míře vylučující jeho způsobilost k takové činnosti, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Na soubor úvah, obsažený v pečlivém a podrobném odůvodnění jeho rozsudku (zejména na str. 7 a 8), lze v plném rozsahu odkázat. Nutno dodat, že prvoinstatnční soud při posouzení dané otázky nevycházel pouze z výsledků dechové zkoušky jako jediného usvědčujícího důkazu, ale svá skutková zjištění v tomto směru opřel i o důkazy další , tvořící s namítanými výsledky měření na sebe navazující a zároveň ucelený řetězec; jde zejména o výpovědi slyšených policistů, svědků H. a K. a listinné důkazy osvědčující nezvládnutí ani triviálního řidičského manévru obviněným, který je majitelem řidičského oprávnění již od roku 2000. Zároveň také vysvětlil, z jakých důvodů nepřihlížel k závěrům znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., na něž obviněný opakovaně poukazoval. S totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého dalšího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazujícím právním závěrům neměl žádných výhrad, své stanovisko rovněž na str. 8 dole až 11 shora odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a současně ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v řízení skutkový stav věci zjišťován povrchně, rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle a tím došlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou vůči hmotněprávnímu posouzení otázky naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku v jednání, které je mu kladeno za vinu.
Nejvyšší soud jí však z níže rozvedených důvodů nepřiznal žádné opodstatnění .
V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom, že aby bylo možno pachatele uznat vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, musí být spolehlivě prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat. Z dikce zákona „by mohl ohrozit“, vyplývá, že čin je spáchán již provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu. Nebezpečí zájmům chráněným trestním zákonem (tj. životu a zdraví lidí a majetku) zde tedy nutně nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně. Stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel takovou činnost pod vlivem návykové látky vykonával (jde o tzv. ohrožovací delikt). Z hlediska naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu tak musí být zjištěno , že pachatel věděl, že požil návykovou látku (zde alkohol) způsobilou vyvolat stav, který vylučuje, aby bezpečně vykonával zaměstnání nebo činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Úmyslné zavinění dovolatele, a to přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku, bylo možno jednoznačně dovodit ze zjištění, že dne 28. 11. 2014 mezi 9. a 10. hodinou dopoledne usedl za volant motorového vozidla, které pak řídil s vědomím, že ještě téhož dne v brzkých ranních hodinách konzumoval na společenské akci ve zvýšené míře alkoholické nápoje a požil tak návykovou látku, o které je obecně známo, že je způsobilá negativně ovlivnit psychické a fyzické dispozice člověka k bezpečnému vykonávání shora uvedené činnosti. Svůj stav však bez dalšího vyhodnotil tak, že během několika hodin odpočinku již ze svého těla všechen alkohol vyloučil, přestože jeho hladina stále objektivně dosahovala hodnoty téměř 1,5 ‰. Nikoli nereálnou možnost, že se nadále nachází v silném ovlivnění alkoholem, si však nekriticky nepřipustil a v daném stavu se údajně rozhodl provést v podstatě neúčelný řidičský úkon spočívající v přeparkování automobilu do sousední ulice. Poměrně jednoduchý manévr (vycouvání z příčného parkování) pak jako přiměřeně zkušený a dosud bezproblémový řidič naprosto nezvládl, když evidentně nebyl schopen udržet si přehled o přední ani o zadní části svého vozu, jimiž naboural do okolo stojících aut. Jeho obhajobu, podle níž se cítil v dobré kondici a za volant usedal v přesvědčení, že je zcela střízlivý, Nejvyšší soud při takto zjištěných skutkových okolnostech pokládá za zcela bezpředmětnou. Na tomto místě pouze upozorňuje na obecně známou skutečnost, že osoby jednající pod vlivem návykové látky (alkohol, drogy) ve většině případů ztrácejí reálný náhled na své aktuální schopnosti řídit motorové vozidlo a zpravidla je přeceňují. Právě to bývá častou příčinou závažných dopravních nehod, mnohdy s fatálními následky.
Obviněný Bc. M. K. byl tedy přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným právem. Nejvyšší soud mu nepřisvědčil v názoru, že by napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně byla založena na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že podané dovolání bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu