ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.806.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 806/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 12 To 37/2016-559, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 137/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2015, č. j. 2 T 137/2015-514, byl obviněný R. M. uznán vinným pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a), a to za jednání popsaná pod body ad 1), 2, 3), 4) výroku o vině, dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 2) výroku o vině, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané pod body ad 2), 5) výroku o vině a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 5) výroku o vině.
Uvedené trestné činnosti se podle tzv. skutkových vět výrokové části dopustil tím, že „ 1) dne 14. 6. 2015 v době kolem 12:00 hodin ve S., okr. K., v ulici W., na parkovišti před ubytovnou A., v zaparkovaném motorovém vozidle zn. Alfa Romeo 156, požadoval po poškozené A. L., aby se s ním nerozcházela, aby jí zamezil v odjezdu, odmítal vystoupit z jejího vozidla, kde seděl na místě spolujezdce, vzal jí klíčky ze zapalování již nastartovaného vozidla, vypnul motor, vzal jí mobilní telefon zn. Sony Xperia, tel., který měla volně položený u ruční brzdy, poté ji chytil rukou v oblasti ramen, dal jí facku do hlavy, přitáhl ji rukou k sobě a prokousl jí horní ret, který začal krvácet, a takto ji nutil, aby s ním setrvávala ve vztahu, poškozená se z jeho sevření vytrhla a vystoupila z vozidla, vystoupil také a vyzval poškozenou, aby nastoupila zpět, jinak že bude zle, že zařídí, aby ji rodiče vyhodili z domu, a tuto hrozbu několikrát zopakoval, poškozená ho proto uposlechla a nastoupila zpět, neboť měla strach, že jí ublíží, obžalovaný si také sedl do vozidla a znovu požadoval po poškozené, aby se s ním nerozcházela, když mu řekla, že o vztah s ním nemá zájem, vystoupil z vozidla, chytl ji za oděv v oblasti ramen a vytáhl z místa řidiče, rukama ji dostrkal až k zadní části vozidla, kde jí řekl, že ji naloží do kufru, poškozená se mu vytrhla ze sevření a sedla si zpět na místo řidiče, obžalovaný otevřel kufr a vyndal z něj tažné lano, které ukázal poškozené, a vyhrožoval jí, že ji sváže, pak ji chytl oběma rukama zezadu za krk, přitom jí říkal, aby chcípla, a snažil se ji vytáhnout ven z vozidla, což se mu nepodařilo, poté jí vrátil telefon a klíče od vozidla a poškozená z místa odjela,
2) dne 15. 6. 2015 v době kolem 20:10 hodin ve S., okr. K., na pozemní komunikaci v ulici W., řídil motocykl zn. Kawasaki ZX 600 Ninja, který zaparkoval na chodníku naproti ubytovně A., v ul. W., kde slovně a poté fyzicky napadl poškozenou A. L., přimáčkl ji rukou pod krkem ke zdi přilehlého domu, začal jí vyhrožovat, že jí bude dělat potíže, že zařídí, aby ji rodiče vyhodili z domu, chytil ji rukou do tzv. kravaty a několikrát ji udeřil pěstí do hlavy, když se poškozené zastal řidič linkového autobusu M. D., který jel kolem s autobusem zn. Mercedes-Benz, na pravidelné lince, obžalovaný se rozběhl ke stojícímu autobusu a uhodil pěstí do bočního skla a přitom vyhrožoval poškozenému M. D., že si ho najde a zbije ho, toho využila poškozená a rozeběhla se ke vstupu do ubytovny A., obžalovaný se vrátil k motocyklu, nastartoval ho a po chodníku se za ní rozjel, u vchodových dveří ji dostihl, dal jí facku do hlavy a hrozil, že ji zbije, poškozená utekla dovnitř ubytovny, kde se ukryla v pokoji své kamarádky N. M., obžalovaný přistoupil k oknu pokoje a křičel na poškozenou, že ji zabije, pak šel k autobusu řidiče M. D. a znovu do autobusu udeřil pěstí, poškozenému D. začal vyhrožovat, že si ho najde, že ho zabije, čímž u něho vzbudil důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, tímto jednáním způsobil poškozené A. L. zranění spočívající v zhmoždění hlavy, obou paží, krku a bederní krajiny, které si vyžádalo ošetření v Nemocnici S., přičemž uvedený motocykl řídil, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 134/2008, ze dne 6. 11. 2008, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2008, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36ti měsíců s platností do dne 10. 4. 2017,
3) dne 17. 6. 2015 v době kolem 03:00 hodin ve S., okr. K., v ulici K., na chodbě činžovního domu, požadoval po poškozené A. L., aby ho následovala do pokoje v ubytovně A. ve S., v ulici W., okr. K., vytáhl ji za ruku z bytu H. P., když s ním odmítla jít, proti její vůli ji vzal do náruče, poškozená se mu vysmekla a rukama se chytila zábradlí, chytl ji za vlasy a za paže a táhl ji za ně dolů ze schodů před dům, kde ji úchopem kolem paží a strkáním dostal až na roh ulic B. a W., kde do ní strčil tak silně, že upadla na zem a uhodila se při pádu do hlavy, následně ji ještě kopl do pravé nohy, řekl jí, aby chcípla, pak se k ní sklonil a škrtil ji a vyčítal nedostatečnou lásku k němu, poté jí nastříkal do obličeje ze vzdálenosti asi 1 metru pepřový sprej, proti její vůli ji dostrkal do pokoje v ubytovně A., poté uzamkl dveře od pokoje, strčil ji do sprchy, kde ji osprchoval ledovou vodou, donutil ji, aby se před ním převlékla do suchého oděvu, poté vzal na lednici položený kuchyňský nůž s ostřím o délce asi 30 cm a řekl jí, aby mlčela, nebo ji zabije, přikázal jí, aby si lehla do postele, chytil ji rukou za horní ret, který jí roztrhl, takto ji v pokoji držel do 15.45 hodin dne 17. 6. 2015, kdy ji z pokoje pustil, tímto jednáním jí způsobil zranění spočívající v zhmoždění hlavy, obličeje, hrudníku a tržné rány úst, pro které byla lékařsky ošetřena v Nemocnici S.,
4) dne 4. 7. 2015 v době kolem 11:00 hodin až 12:00 hodin ve S., okr. K., v ul. N., na chodníku před činžovním domem, čekal na poškozenou A. L., když vyšla ven, nutil ji asi po dobu 5 minut, aby s ním setrvala na místě a neodešla tak, že ji chytl za levou paži, přitáhl ji čelem k sobě a objal ji rukama kolem paží, vyčítal jí jejich partnerský život a odmítal ji ze sevření pustit a umožnit jí odchod, přičemž jednání pod body ad 1), 2), 3), 4) se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 5 T 207/2003, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2004, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., který vykonal dne 17. 1. 2014,
5) v dosud přesně nezjištěné době v měsíci červnu 2015 ve S., okr. K., v ulici U. Z., si z volně přístupného dvora u domu vzal zde zaparkovaný motocykl zn. Kawasaki ZX Ninja 600, v celkové hodnotě ve výši 34.000 Kč, který měl klíčky v zapalování, těmito klíčky motocykl nastartoval a z místa s ním odjel, a takto motocykl užíval k jízdám ve S. a okolí a následně ho po několika dnech vrátil zpět na stejné místo, takto jednal bez souhlasu majitele P. S., přičemž uvedený motocykl řídil, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 134/2008, ze dne 6. 11. 2008, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2008, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 měsíců s platností do dne 10. 4. 2017“.
Za to byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2016, č. j. 12 To 37/2016-559, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 2. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. zákoníku).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. M. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by vyhrožoval poškozené tím, že ji sváže tažným lanem, eventuelně že je proti ní použije jiným způsobem, dále že by jí nastříkal do obličeje ze vzdálenosti asi 1 m pepřový sprej do očí, dokonce že by měl vůbec kdy takový sprej u sebe, a ani to, že by kdy poškozené hrozil nějakým nožem s ostřím o délce asi 30 cm, že pokud nebude mlčet, tak ji zabije. Obsah provedených důkazů podle dovolatele totiž ve skutečnosti neumožňoval přijmout závěr o jeho vině trestným činem vydírání v kvalifikované skutkové podstatě podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soudům vytkl, že rozhodly v rozporu se zásadami o hodnocení důkazů zakotvenými v §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. Při respektu k nim by musely posuzované skutky právně kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pochybení soudů obou stupňů mělo spočívat v tom, že zcela nepřesvědčivě zdůvodnily, proč přikládaly větší míru věrohodnosti výpovědím poškozené než obhajobě obviněného. Podle dovolatele nelze souhlasit zejména s tím, že poškozená měla spontánně líčit i okolnosti, které svědčily v její neprospěch. Že je uživatelkou drog a nadále s dovolatelem udržuje známost, totiž připustila teprve tehdy, když tyto skutečnosti samy vyšly najevo při prováděných úkonech, nebo jí byl na dané téma položen zcela konkrétní a důrazný dotaz. Rovněž tak není pravdou, že by výpovědi poškozené byly v rozhodných okolnostech podporovány dalšími provedenými důkazy. V této souvislosti zdůraznil, že to byla naopak jeho výpověď, která se v zásadě shodovala například s výpovědí svědkyně K., která měla být jednomu z inkriminovaných incidentů přítomna. Poukázal také na to, že žádný nůž, který měl použít proti poškozené, v pokoji ubytovny policie nenalezla, přestože jej prohledala téměř bezprostředně po údajném spáchání skutku.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a z jeho z podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 12 To 37/2016-559, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 5. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 13. 5. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na povahu v něm uplatněných námitek se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by v ní Nejvyšší soud rozhodoval způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právní kvalifikace stíhaných skutků, popsaných v bodech ad 1), 2), 3) a 4) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil jen na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom - při prosazování vlastní verze skutkového děje - namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutků). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním (včetně těch, která byla relevantní z pohledu otázky naplnění kvalifikačního znaku uvedeného v §175 odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku) po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o nevěrohodnosti výpovědí poškozené, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozené, jež měla oporu i v obsahu dalších ve věci provedených důkazů (k tomu viz část na str. 9 dole až 12 shora písemného vyhotovení rozsudku). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru odůvodnil dostatečně, přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného R. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu