ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.867.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 867/2016 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, č. j. 5 To 105/2015-501, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. 7. 2015, č. j. 69 T 1/2015-379, byl obviněný D. D. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě ad 2/ výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to za jednání podrobně popsaná ve výrokové části rozsudku. Za to byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 10, ul. Kodaňská 1441/46, pobočce Olomouc a Ostrava, na náhradě škody částku 16.682 Kč, poškozenému L. K., trvale bytem K., okres Z., na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 50.000 Kč, a poškozené M. K., trvale bytem tamtéž, na náhradě nemajetkové újmy částku 5.000 Kč. Poškození L. K. a M. K. pak byli se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně z jejich podnětu rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 5 To 105/2015-501, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově uznal vinným v bodě ad 1/a) výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 3. 12. 2013 v době kolem 12:15 hod. ve vnitřních prostorách prodejny A. na ul. D. S. v H., okres K., Zlínský kraj, z podnětu dnes již zemřelého Ing. M. S., po němž požadoval poškozený L. K. doplacení provedených prací při opravě koupelny, oběma rukama vrazil do obličeje poškozeného, který v důsledku tohoto nečekaného útoku klopýtl směrem dozadu, kde se zastavil až o prodejní regál. V této chvíli k němu obžalovaný přiskočil, strhl jej za oděv na zem, kde jej zaklekl a počal ho opakovaně bít razantními údery pěstmi do obličeje a následně i kopat do pravé strany žeber, přičemž na něj křičel, aby vrátil Ing. M. S. všechny peníze, které mu tento za opravu koupelny vyplatil, jinak že si ho najde a zabije ho. Poškozený L. K. pod vlivem těchto vážných výhrůžek a brutálně vedeného útoku proti jeho osobě slíbil vrácení všech peněz, načež obžalovaný z důvodu příslibu vrácení peněz zanechal jeho napadání“, v bodě ad 1/b) výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „když poškozený L. K. bezprostředně poté obžalovanému sdělil, že toto své napadení oznámí na policii, na což obžalovaný D. D. reagoval tak, že ho opětovně opakovanými razantními údery pěstmi bil znovu do obličeje, v důsledku čehož se po těchto úderech poškozenému L. K. spustila z nosu a úst krev a následně se mu podařilo z prodejny utéci. V důsledku tohoto fyzického brutálního napadení utrpěl poškozený L. K. zlomeninu horní čelisti vpravo (přední stěny maxilárního sinu s impresí), zlomeninu jařmového oblouku vpravo, zlomeninu VI. žebra vpravo v přední axiální čáře, zlomeniny VII. a VIII. žebra vpravo ve střední axiální čáře, pohmoždění pravého oka a luxaci pátého zubu v pravém horním kvadrantu čelisti, přičemž se poškozený musel podrobit operativnímu zákroku, při kterém mu byla provedena repozice úlomků kostí obličejového skeletu, které byly zajištěny titanovou dlažkou. V důsledku těchto poranění byl poškozený v době od 3. 12. 2013 do 2. 3. 2014 v pracovní neschopnosti a po dobu nepřevyšující 6 týdnů po vzniku předmětného zranění byl poškozený omezen v běžném způsobu života v důsledku přetrvávajících bolestí hrudníku“, a v bodě ad 2/ výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „ihned poté, co poškozený L. K., opustil prostor prodejny, do této vstoupila jeho manželka M. K., aby zjistila příčinu zranění manžela, a zde se dotazovala obžalovaného, proč fyzicky brutálně napadl jejího manžela, přičemž mu také sdělila, že napadení okamžitě hlásí policii, načež obžalovaný D. D. začal poškozené M. K. vulgárně nadávat a vyhrožovat jí, že pokud tuto věc oznámí na policii, tak je zabije a vypálí jim dům, což ve svědkyni vzbudilo důvodnou obavu, že tyto výhrůžky obžalovaný naplní, a tudíž ve strachu z prodejny utekla“. Za tuto trestnou činnost odvolací soud obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, částku 16.062 Kč a poškozenému L. K. částku 26.400 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody a s nárokem na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená M. K. byla s uplatněnými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních v celém rozsahu.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. zákoníku), napadl obviněný D. D. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že výrok o jeho vině a na něj navazující výroky o trestu a náhradě škody vycházejí z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. V uvedené souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že opakovaně odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména o ohledání místa činu k prověření výpovědi poškozené L. K. a dále o znalecký posudek z odvětví psychiatrie k její osobě, především pak k její schopnosti náležitě vnímat prožité události a ty následně objektivně vylíčit. Pravdivost výpovědi poškozené, z níž soudy vycházely, tedy nebyla verifikována žádným dalším důkazem. Tento nedostatek byl podle názoru dovolatele nahrazen pouhou hypotetickou domněnkou soudů, že „by si tuto výpověď rozhodně nevymyslela“, a to i v situaci, kdy jej poškozená ani nebyla schopna označit jako pachatele trestné činnosti v rámci provedené rekognice. O její schopnosti vnímat skutkový děj tak vznikly důvodné pochybnosti. Pokud soudy přesto rozhodly o jeho vině, výrazně svým postupem prolomily základní zásady trestního řízení, a sice zásadu „in dubio pro reo“ a zásadu „presumpce neviny“. V důsledku toho byla podle názoru dovolatele založena vada rozsudku, která zakládá chybné právní posouzení skutku a zároveň odůvodněnost podaného dovolání.
V jeho závěru proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, č. j. 5 To 105/2015-501, ve výrocích o vině, o trestu a o náhradě škody, a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být důvodem pro dovolací přezkum. Výjimku tvoří pouze případy, kdy skutková zjištění vycházejí z nesprávné realizace důkazního řízení (zejména tzv. opomenutí důkazů či použití důkazů získaných nezákonným způsobem), nebo jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovými vadami však podle názoru státního zástupce napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí. Státní zástupce poukázal na to, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč neprovedl obviněným navrhované důkazy, a rovněž podrobně popsal své úvahy, jimiž byl veden při hodnocení důkazů; především pak proč uvěřil poškozeným a nikoli obhajobě obviněného. Soud odvolací na základě návrhů obviněného dokazování ještě doplnil, aby se poté se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil, což také obsáhle a podrobně odůvodnil. K porušení základních postulátů spravedlivého procesu tak v posuzované trestní věci nedošlo a potud bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu by podle státního zástupce mohla v obecné rovině odpovídat pouze námitka obsažená v závěru dovolání, podle níž nemůže obstát ani „vlastní právní kvalifikace skutku“. K ní ovšem obviněný žádnou bližší argumentaci nepřipojil, a proto je nutno dovolání v této části považovat za neopodstatněné.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 21. 6. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že k němu může za druhou procesní stranu zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však případnou další reakci obhájkyně neobdržel.
Obviněný D. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl mimo jiné i nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků, popsaných ve výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci opřel výlučně o výhrady vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči skutkovým zjištěním soudů, jež postupně vzešla z jimi učiněného hodnocení důkazů. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, předneseným v průběhu řízení před soudy, Nejvyšší soud předně připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že řízení před soudem ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 8 a str. 10/11) dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů návrhům dovolatele na doplnění dokazování nevyhověl. Jeho zamítavé rozhodnutí přitom vycházelo z přesvědčení o jejich nadbytečnosti; tj. na jednom ze tří legitimních důvodů, na nichž lze založit odmítnutí důkazního návrhu účastníka řízení (k tomu srov. blíže nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09). Odvolací soud pak v důsledku zásadní změny výpovědi obviněného, učiněné ve veřejném zasedání, doplnil dokazování o výslechy svědků B. J. a F. K., jimiž měla být ověřena jeho nová obhajoba stran vlastního alibi na inkriminovanou dobu. Jinak proti rozsahu dokazování provedeného soudem prvního stupně neměl žádných výhrad a své stanovisko v tomto směru rovněž v napadeném rozhodnutí vysvětlil ústavně konformním způsobem (viz zejména str. 9–11 odůvodnění rozsudku).
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., jak tvrdí dovolatel. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně přesvědčivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz pasáž na str. 8 dole až 10 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Jestliže skutková zjištění soudu prvního stupně - poté co je v reakci na podstatnou změnu v obhajobě obviněného sám ještě objektivizoval provedením dalších důkazů - shledal úplnými a správnými, tento svůj závěr také odůvodnil zcela v souladu s požadavky zákona (viz str. 9 až 16 rozsudku). Oba soudy se s tvrzením obviněného, že se v rozhodné době nevyskytoval na místě činu a stíhaných skutků se tak dopustit nemohl, vypořádaly způsobem, jemuž z hlediska pravidel formální logiky nelze cokoli vytknout. Nelze tak dovodit, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Právně relevantně obviněný neuplatnil ani námitku vůči výroku o uloženém trestu, kterou bez dalšího vznesl pouze v návaznosti na výhrady vůči správnosti skutkových zjištění soudů ohledně jeho viny stíhaným skutkem. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - pokud jde o výrok o trestu - relevantně uplatnit jen tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám ukládání trestu. Jeho prostřednictvím tak lze například vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné předpoklady pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Žádnou takovou vadu však dovolatel výroku o trestu z rozsudku odvolacího soudu kvalifikovaně nevytkl.
Pod použitý dovolací důvod pak nebylo možno podřadit ani námitku obviněného směřující do adhezního výroku napadeného rozsudku. I tu totiž založil výhradně na zpochybnění skutkových závěrů soudů ohledně jeho viny projednávanou trestnou činností, které byly podkladem pro posouzení důvodnosti uplatněných nároků jednotlivých poškozených na náhradu škody a pro rozhodnutí o nich.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného D. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu