ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.938.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 938/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 To 362/2015-508, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 172/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 5. 2015, č. j. 2 T 172/2014-447, v trestní věci obviněných D. T. a G. Č. byl obviněný D. T. uznán vinným v bodě ad 2/ výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že společně s G. Č. „dne 21. 7. 2014 v době kolem 16:00 hod. v parku u kaple Proměnění Páně v R. n. K. nejprve D. T. kolemjdoucího J. M., vyzval, aby ho následoval do parku s tím, že společně musí něco probrat, následně J. M. s D. T. fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hlavy, posadili ho na lavičku, kde ho drželi za ruce a bránili mu vstát, načež mu G. T. prohledal oděv a odcizil mu z náprsní kapsy bundy mobilní telefon Aligator a dále z ruky náramkové hodinky, při činu neutrpěl J. M. zranění, které by ho podstatně omezilo na obvyklém způsobu života, odcizením věcí mu byla způsobena škoda na majetku v hodnotě 350 Kč“, a v bodě ad 4/ výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „poté, co byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 1 T 4/2014-97, ze dne 7. 7. 2014, který v jeho případě nabyl právní moci dne 11. 7. 2014, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku ve věznici s ostrahou a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků, do dne 4. 8. 2014 nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody do Věznice v Hradci Králové, ačkoliv výzvu k nástupu trestu převzal osobně dne 1. 8. 2014, dle které měl do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit do druhého dne od doručení výzvy, na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou pod č. j. 1 T 4/2014, ze dne 8. 8. 2014, bylo dne 11. 8. 2014 pod č. j. KRPH-78563/ČJ-2014-050771, vyhlášeného Policií ČR v Rychnově nad Kněžnou celostátní pátrání po výše uvedeném D. T., který byl dne 13. 8. 2014 ve 14:00 hodin v obci J. vypátrán a týž den v 17:00 hodin předán do Vazební věznice v Hradci Králové“. Za to byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody u obviněného G. Č.
O odvolání obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 To 362/2015-508, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněných nabyl právní moci dne 17. 2. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. zákoníku).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. T. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jednání uvedeného ve výroku o vině pod bodem ad 2/ rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo právně posouzeno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, se nedopustil. Jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena. V uvedené souvislosti poukázal na rozdíly ve výpovědích poškozeného J. M., učiněných v přípravném řízení a následně v řízení před soudem, s tím, že poškozený postupně zásadně změnil vylíčení skutkového děje, zejména pokud jde o konkrétní počínání jednotlivých aktérů loupežného přepadení jeho osoby. Dovolatel soudům vytkl, že se přes tyto existující rozpory věrohodností poškozeného nijak blíže nezabývaly, ačkoli to s ohledem na jeho dosavadní způsob života bylo zcela namístě. Neobjasnily tak některé zásadní skutkové otázky, mající vliv na správné hmotněprávní posouzení skutku. Své úvahy, vycházející z hodnocení důkazů v rozporu se zásadami trestního řízení zakotvenými v §2 tr. ř., navíc náležitě neodůvodnily v souladu s požadavky zákona. Napadená rozhodnutí jsou tedy zatížena také vadou spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 12 To 362/2016, zrušil a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 6. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 16. 6. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezila se toliko na souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by v ní Nejvyšší soud rozhodoval způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný D. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel formálně soudům vytýká nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku, popsaného v bodě ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel (§23 tr. zákoníku) s obviněným G. Č., ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů stran jeho podílu na trestné činnosti spáchané vůči poškozenému J. M. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o nevěrohodnosti výpovědí poškozeného J. M., nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozeného, jež měla oporu i v obsahu dalšího ve věci provedeného důkazu, a to výpovědi očitého svědka S. (k tomu viz část odůvodnění rozsudku na str. 6 až 9 shora). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru na stranách 5 až 7 shora písemného vyhotovení napadeného usnesení odůvodnil dostatečně, přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného D. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu