ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.96.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 96/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2015, č. j. 6 To 315/2015-87, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 42/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 5. 2015, č. j. 3 T 42/2015-61, byl v bodě ad I/ podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) ohledně obviněného Z. B. zrušen výrok o vině, výrok o trestu a další na ně navazující výroky z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 T 226/2014-29, který byl obviněnému doručen dne 30. 12. 2014 a který nabyl právní moci dne 8. 1. 2015. Obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Výrokem ad II/ téhož rozsudku byl dále podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněného zrušen výrok o vině, výrok o trestu a další na ně navazující výroky z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2015, č. j. 32 T 17/2015-34, který byl obviněnému doručen dne 12. 3. 2015 a který nabyl právní moci dne 21. 3. 2015. Obviněný byl uznán vinným dalším přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Soud mu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložil rovněž trest zákazu pobytu v okrese Ústí nad Labem v trvání dvou let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené subjekty Lidl Česká republika, v. o. s., se sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, IČ 26 17 85 41, a Kaufland Česká republika, se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, IČ 251 10 161, se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předmětný rozsudek napadl obviněný následně odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně usnesením ze dne 20. 7. 2015, č. j. 6 To 351/2015-87, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 7. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Z. B. následně dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že mu byly rozsudkem soudu prvního stupně za skutky pod body ad I/ a II/ nesprávně uloženy dva na sebe navazující společné tresty odnětí svobody v trvání deseti a třinácti měsíců, namísto trestu souhrnného podle zásad uvedených v ustanoveních §44 odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku toho došlo k uložení nepřiměřeně přísné sankce, neodpovídající povaze, závažnosti a okolnostem páchané trestné činnosti. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že se krádeží dopouštěl v důsledku tíživé sociální situace, kdy ho nikdo nechtěl zaměstnat, nepobíral žádné sociální dávky a fakticky tak neměl z čeho žít. Navíc byl nucen postarat se o svou nemocnou matku a v danou chvíli neexistovala jiná cesta, jak jí zajistit alespoň nějaké jídlo. K jednotlivým skutkům se v plném rozsahu doznal, jejich spáchání upřímně litoval a orgánům činným v trestním řízení jejich šetření nijak neztěžoval. Škoda, kterou svým jednáním způsobil, byla nepatrná. Soudům vytkl, že tyto významné polehčující okolnosti obsažené v ustanoveních §41 písm. a), e), i), n) tr. zákoníku dostatečně nezohlednily, přestože takto postupovat měly. Odvolací soud pak podle názoru dovolatele pochybil i tím, že nevyhověl návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku, jímž by bylo prokázáno, že v době činu jednal ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku a byly tak u něho dány okolnosti presumované v §40 tr. zákoníku. Neprovedení požadovaného důkazu dovolatel považuje za projev soudní libovůle.
V podání ze dne 16. 12. 2015, označeném jako „doplnění dovolání“, obviněný dále namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl zastoupen obhájcem, ačkoli ho mít měl. Soud mu ho byl povinen ustanovit vzhledem k tomu, že pobírá pouze invalidní důchod a nedisponuje finančními prostředky na to, aby si obhájce zvolil sám. Pokud tak neučinil, porušil jeho právo na spravedlivý proces a současně zatížil řízení vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v již namítané nesprávnosti uložení dvou společných trestů odnětí svobody a neuplatnění zásad uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku o ukládání trestu souhrnného a v návaznosti na tom i pravidla obsaženého v §44 tr. zákoníku o upuštění od uložení tohoto trestu. Odnětí svobody v celkové délce dvaceti tří měsíců považuje dovolatel za nepřiměřeně přísnou sankci i s ohledem na svůj zdravotní stav a rodinné poměry, kdy, jak znovu připomněl, se musí starat o svou nemocnou matku. Znovu připomněl, že se trestné činnosti dopustil vlivem tíživých poměrů v podstatě ve stavu „nepříčetnosti“ a navíc inkriminovaným jednáním nenaplnil podmínky pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku. Trest, který mu byl uložen, zákon podle jeho názoru nepřipouští (důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil výrok o trestu“ a dále rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že s přihlédnutím §44 tr. zákoníku se upouští od uložení trestu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že z jeho obsahu není zcela zřejmé, jaké námitky obviněný podřadil pod jednotlivé uplatněné dovolací důvody. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v obecné rovině poukázala na to, že dopadá zejména na případy, kdy jsou v příslušné trestní věci dány podmínky nutné obhajoby podle §36 tr. ř. a obviněný přesto zvoleným nebo ustanoveným obhájcem v řízení zastoupen nebyl. V následující části vyjádření státní zástupkyně rozvedla jednotlivé důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 tr. ř. s tím, že ani jeden z nich v průběhu řízení před soudem prvního stupně dán nebyl. Obhájce byl obviněnému ustanoven až opatřením odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2015 v souvislosti s jeho omezením na osobní svobodě, kdy byl vzat do vazby v jiné trestní věci (§36 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). V nyní posuzovaném případě bylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně možno zvažovat pouze to, zda u dovolatele nejsou dány podmínky nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. Zde je však dle poukazu státní zástupkyně zcela na posouzení soudu, zda jde v konkrétním případě o nutnou obhajobu, zejména s ohledem na charakter a rozsah tělesné nebo duševní indispozice obviněného a na to, jaký má taková indispozice dopad na jeho způsobilost náležitě uplatnit vlastní obhajobu. Skutečnost, že dovolatel pobírá invalidní důchod, sama o sobě relevantní okolností z hlediska §36 odst. 2 tr. ř. není. Jestliže pak obviněný namítl, že měl ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř. nárok na bezplatnou obhajobu, podmínky pro takový postup podle státní zástupkyně splněny nebyly. Jednak nepodal příslušný návrh soudu na její přiznání a jednak je poživatelem invalidního důchodu, takže má pravidelný příjem. Kromě toho bylo rozhodováno o jednoduché trestné činnosti, k níž se navíc doznal. I z tohoto důvodu tak o bezplatné obhajobě k ochraně jeho práv nebylo třeba rozhodovat.
V další části vyjádření státní zástupkyně připomněla obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zdůrazněním skutečnosti, že v jeho rámci lze namítat toliko vady hmotně právní; tedy vytýkat i nedostatek trestní odpovědnosti obviněného pro jeho nepříčetnost podle §26 tr. zákoníku a stejně tak nesprávný postup soudu pro případ, že byl u něho zjištěn stav zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku, která sice trestní odpovědnost nevylučuje, ale odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Dovolatel však uvedené výhrady opřel o poukaz na neúplnost provedeného dokazování, když soudy nepořídily navrhovaný znalecký posudek, který by se otázkou jeho příčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti zabýval. Ve skutečnosti jde tedy o námitku procesního a nikoli hmotně právního charakteru.
K výhradám obviněného vůči postupu soudu prvního stupně při ukládání trestu státní zástupkyně konstatovala, že dotčené výroky jsou věcně správné. Nutnost uložení společných trestů podle §45 tr. zákoníku podle ní jednoznačně vyplynula z charakteru projednávané trestné činnosti, jejíž jednotlivé dílčí útoky ve svém souhrnu odpovídaly definici pokračování podle §116 tr. zákoníku. Uložení trestu souhrnného bylo naopak v dané trestní věci vyloučeno.
Pokud jde o námitku obviněného stran nepřiměřené přísnosti uložené trestní sankce, státní zástupkyně uvedla, že ji nelze podřadit pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je totiž naplněn jen tehdy, jestliže je pachateli uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení však v daném případě nedošlo, neboť dovolateli byly oba společné tresty odnětí svobody uloženy v mezích zákonné trestní sazby uvedené v §205 odst. 2 tr. zákoníku, která činí šest měsíců až tři léta. Navíc nešlo o tresty nijak přísné, které by vybočovaly z mezí proporcionality trestní represe.
Se zřetelem ke shora prezentovaným důvodům státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal nejen z důvodu, že mu takovou povinnost neukládá žádné ustanovení trestního řádu, ale především proto, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by takový postup představoval porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové významné okolnosti, jež by mohly ovlivnit výsledek dovolacího přezkumu do té míry, aby bylo nutno s nimi dovolatele dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost zaujmout případné další stanovisko. Státní zástupkyně se z valné části omezila na konstatování věcné správnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, s nimiž se dovolatel i jeho obhájce nepochybně měli možnost seznámit. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).
Obviněný Z. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn především tehdy, jestliže obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě podle §36 tr. ř.
K takovému pochybení v řízení před soudem prvního stupně (resp. v jediném hlavním líčení ve věci konaném dne 11. 5. 2015) nedošlo. Dovolatel v té době nebyl ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve výkonu ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (srov. §36 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům a nebyl v ní ani omezen (srov. §36 odst. 1 písm. b/ r. ř.). Současně nebyl trestně stíhán jako uprchlý (§36 odst. 1 písm. c/ tr. ř.) a před soudem ani nebyla sjednávána dohoda o vině a trestu (§36 odst. 1 písm. d/ tr. ř.). Dovolatel současně zjevně nevykazoval známky takových tělesných nebo duševních vad, které by vzbuzovaly pochybnosti o jeho způsobilosti hájit se samostatně (§36 odst. 2 tr. ř.). Pokud za daných okolností soud prvního stupně nepovažoval jeho zastoupení ustanoveným obhájcem za nutné, nelze mu potud nic vytýkat. Dále je třeba uvést, že v řízení nebyl dán ani důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť se nevedlo pro trestný čin, na který by zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož hranice by převyšovala pět let (srov. trestní sazbu dle §205 odst. 2 tr. zákoníku). Hlavní líčení nebylo konáno ani v tzv. zjednodušeném řízení proti zadrženému a nebylo v něm rozhodováno uložení či změně zabezpečovací detence nebo ochranného léčení (srov. §36 odst. 4 písm. a/, b/ tr. ř.).
Obviněný odůvodnil uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tvrzením, že mu měl být soudem prvního stupně pro účely zastupování v hlavním líčení ustanoven obhájce již proto, že je poživatelem invalidního důchodu a tudíž se mu nedostávalo finančních prostředků na to, aby si hradil obhájce zvoleného. K tomu je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích v minulosti připustil možnost naplnění citovaného důvodu dovolání i v některých případech, kdy nedošlo k porušení ustanovení zákona o nutné obhajobě (viz shora). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak může být naplněn například i tehdy, kdy bylo rozhodnuto o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 tr. ř. a na podkladě jeho žádosti mu byl podle §33 odst. 4 tr. ř. ustanoven obhájce, jestliže takto ustanovenému obhájci bylo následně znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení např. v důsledku pozdějšího nesprávného rozhodnutí soudu o zrušení takového ustanovení s chybným odkazem na pominutí důvodů nutné obhajoby (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2010). Pokud si však obviněný, který by jinak splňoval kritéria podle §33 odst. 2 tr. ř., nepožádal o ustanovení obhájce a ani si ho včas sám nezvolil , existence vady řízení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se relevantně dovolávat nemůže (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 29/2010).
Jsou-li výše rozvedená judikatorní východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že námitku dovolatele, podle níž měl být zastoupen ustanoveným obhájcem již v řízení před soudem prvního stupně, z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za právně relevantní považovat nelze.
Z předloženého procesního spisu vyplývá, že obviněný byl poučen o svém právu žádat o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu již v přípravném řízení v rámci výslechu před policejním orgánem dne 10. 3. 2015 (viz protokol o výslechu podezřelého na č. l. 11 - 13 spisu). Tohoto oprávnění podle §33 odst. 2 věty první tr. ř. však nevyužil. Zároveň se nejednalo o skutkově ani právně natolik složitou věc, aby samosoudkyně obviněnému k náležité ochraně jeho práv přiznala výše uvedený nárok bez návrhu v rámci fakultativního postupu podle §33 odst. 2 věty druhé tr. ř. Při absenci rozhodnutí soudu podle §33 odst. 2 tr. ř. mu pak nemohl být ani ustanoven obhájce podle §33 odst. 4 tr. ř.; zvláště pokud o jeho ustanovení opět sám nežádal.
Za daných okolností ovšem dovolatel nemohl s úspěchem namítat, že soud prvního stupně zatížil řízení procesní vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že účelem dovolacího přezkumu rozhodně není dodatečná náprava případných negativních dopadů do té doby pasivního postoje účastníka trestního řízení k realizaci jeho procesních oprávnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat například přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založen výrok o vině napadeného rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného vyplývá, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit procesní námitku obviněného směřující k postupu odvolacího soudu, který nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely posouzení, zda v době činu případně nejednal ve stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí a mezi něž patří i tzv. opomenutí důkazu soudem.
Takového pochybení se však Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení nedopustil .
V daných souvislostech je třeba připomenout, že v §2 odst. 5 , odst. 6 tr. ř. ani v §89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro zjištění skutkového stavu a osoby pachatele. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí odvolacího soudu splňuje. Krajský soud konkrétní návrh obviněného na doplnění dokazování neopomenul. Důvody, pro které k němu nepřistoupil, v dostatečné míře a především ústavně konformním způsobem vysvětlil na str. 4 odůvodnění napadeného usnesení.
Hmotně právnímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného, že mu za stíhanou trestnou činnost neměly být uloženy dva na sebe navazující společné tresty podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze jeden trest souhrnný (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Konkrétní věcné argumentaci, o kterou dovolatel předmětnou námitku v posuzovaném případě opřel, však nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Uložení dvou společných trestů podle §45 odst. 1 tr. zákoníku bylo v daném případě zcela namístě. Příslušné výroky z rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru vadou spočívající v tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení (zde otázky pokračování v trestném činu) netrpí. Soud přiléhavě na str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku poukázal na veškeré zákonem předpokládané subjektivní a objektivní souvislosti (§116 tr. zákoníku) mezi dvěma dílčími útoky (skutky) přečinu krádeže popsanými v bodě ad I/ a stejně tak mezi dvěma dílčími útoky (skutky) téhož přečinu popsanými v bodě ad II/ výroku o vině. Odvolací soud v napadeném usnesení na str. 4 k výtce obviněného zároveň dostatečně a - s odkazem na ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. - správně zdůvodnil, z jakého důvodu nebylo možno celou trestnou činnost obviněného posuzovat jako vícečinný souběh různých trestných činů krádeže, jež by bylo nutno „zastřešit“ uložením souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Navazující námitka obviněného, že v jeho případě nedošlo k uplatnění pravidla obsaženého v §44 tr. zákoníku, tj. nebylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, je tudíž zcela bezpředmětná.
Pokud dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že nevzal dostatečnou měrou v úvahu polehčující okolnosti podle §41 písm. e), i), l ) , n) tr. ř., které by jinak odůvodňovaly uložení podstatně mírnější trestní sankce, jeho námitky pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud v této souvislosti znovu odkazuje na usnesení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003, podle nějž vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.; tedy ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil a který obsahově postihuje pouze dvě zásadní vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Výroky o trestech v bodě ad I/ a II/ z rozsudku soudu prvního stupně ani jednou z posledně uvedených vad netrpí. Dovolateli byl ukládán trest podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětím svobody v rozpětí od šesti měsíců do tří let. Jestliže mu soud uložil dva společné tresty (§45 odst. 1 tr. zákoníku) odnětí svobody ve výměře deseti a třinácti měsíců, jedná se o sankce odpovídající zákonu jak v druhu, tak i ve výměře trestu.
Protože dovolání obviněného Z. B. bylo opřeno dílem o námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jež z hlediska uplatněných dovolacích důvodů postrádaly opodstatnění, Nejvyšší soud je výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu