ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.985.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 985/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání, která podala obviněná M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 10 To 83/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 178/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 10 To 83/2016 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 17 T 178/2015 , byla obviněná M. K. uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že dne 3. 8. 2015 kolem 14:20 hodin v pravém jízdním pruhu dálnice D5 řídila osobní automobil a v km se plně nevěnovala řízení, přejela vpravo do jízdního pruhu pro pomalá vozidla, kde přední částí narazila do zadní části návěsu připojeného k nákladnímu automobilu, v důsledku čehož utrpěl její spolujezdec zranění, jímž na místě nehody podlehl. Za to byla podle §147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 10 To 83/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §147 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil obviněné trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná poukázala na to, že poškozený sedící na pravém zadním sedadle nebyl v době střetu připoután bezpečnostním pásem. Podle závěru z pitevního protokolu poškozeného by v případě připoutání naplňovala způsobená zranění nejvýše kritéria těžké újmy na zdraví a lze soudit, že k úmrtí jmenovaného by s největší pravděpodobností nedošlo. Soudy podle obviněné rovněž nevěnovaly pozornost vztahu podřízenosti a nadřízenosti mezi ní a poškozeným. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, odkázala obviněná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014. Obviněná dále namítla, že odvolací soud sice uzavřel, že nalézací soud měl jednání obviněné kvalifikovat jako usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně právní posouzení skutku ponechal beze změny s odkazem na zákaz změny k horšímu. Proti tomu obviněná uvedla, že by se o porušení zákazu reformace in peius nejednalo, jelikož jí byl ukládán trest v sazbě 6 měsíců až 4 léta, kdežto u přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku by byl trest ukládán v sazbě až na 3 léta nebo zákaz činnosti.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 17 T 178/2015, jakož i napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 10 To 83/2016, a aby věc přikázal s právním názorem Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že nepovažuje za důvodnou námitku obviněné týkající se nedostatku příčinného vztahu mezi jejím jednáním a škodlivým následkem na zdraví a životě poškozeného. Odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 478/2014 nepovažuje státní zástupce za přiléhavý, neboť v dané věci šlo o svým způsobem výjimečný případ. V řešeném případě bylo primární, dominantní příčinou smrti poškozeného právě nedbalé konání obviněné, neboť bez něj by bývalo vůbec k dopravní nehodě nedošlo. K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Rt 37/1975 a Rt 47/1970-II. Za důvodnou považuje naopak státní zástupce námitku obviněné vztahující se k zákazu reformace in peius. Přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku je totiž mírněji trestný než přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Právní kvalifikace podle §147 trestního zákoníku navíc není přiléhavá, neboť obviněná svým jednáním nezpůsobila poškozenému těžkou újmu na zdraví, nýbrž smrt. Jednání obviněné proto mělo být kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Státní zástupce současně podotknul, že s ohledem na význam opomenutí samotného poškozeného pro smrtelný následek neshledává naplnění kvalifikované skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a podle §265l trestního řádu věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněné uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jelikož obviněná směřovala svou dovolací argumentaci vůči právnímu posouzení skutku, lze její námitky ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona . Naproti tomu přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt .
Nalézací soud výše popsané jednání obviněné posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. S takovou právní kvalifikací se neztotožnil odvolací soud, podle jehož názoru mělo být jednání posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Nicméně s ohledem na zákaz reformace in peius do právního posouzení skutku nijak nezasáhl.
Nejvyšší soud konstatuje, že stanovisko odvolacího soudu k právnímu posouzení skutku je správné a lze plně odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění jeho rozhodnutí. Je totiž třeba vyjít z toho, že otázka příčinného vztahu je ve vztahu k otázce zavinění prvotní, neboť zavinění může přistoupit jen ke zjištěnému příčinnému vztahu a nikoli naopak. Jinými slovy, pro trestní odpovědnost zde musí být dán především příčinný vztah, a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. Nalézací soud takto nepostupoval. Obviněná zde svým jednáním způsobila smrt poškozeného, nikoliv těžkou újmu na zdraví. Z hlediska vědomostní složky zavinění byl takový následek plně představitelný, zejména pokud obviněná sama vypověděla, že nekontrolovala, zda se poškozený vůbec připoutal (byť jej k tomu před jízdou vyzvala). Současně lze s odvolacím soudem souhlasit i v tom, že nebylo namístě použít kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného přečinu podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Vedle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze v podrobnostech poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015.
Dovolací námitka obviněné ohledně tzv. přerušení příčinné souvislosti není opodstatněná. Podle tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u úmyslných trestných činů takový průběh nepředvídal jako možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl. Naproti tomu se příčinná souvislost mezi jednáním a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). V projednávané věci bylo jednání obviněné (nedbalé řízení vozidla i to, že vůbec nekontrolovala, zda se poškozený ve vozidle připoutal) právě tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Opomenutí poškozeného k jejímu jednání „pouze“ přistoupilo a spolupůsobilo při vzniku tragického následku. Význam, jakým přispělo jednání samotného poškozeného k následku, bylo namístě zohlednit jen při posuzování případného porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 trestního zákoníku, jak bylo naznačeno výše. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014, pak není příhodný, jelikož tam uvedené právní závěry dopadaly na jiné skutkové okolnosti. V uvedeném případě došlo k tzv. přetržení příčinné souvislosti za situace, kdy se poškozená odpoutala bezprostředně před dopravní nehodou a obviněný na její jednání dostatečně nereagoval. V nyní projednávané věci naopak obviněná již od počátku jízdy nedbala o to, aby byl poškozený připoután, a v jízdě pokračovala.
Přisvědčit lze obviněné naopak v tom, že odvolacímu soudu nebránil zákaz reformace in peius, aby v souladu se svým (správným) názorem skutek kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud zde skutečně přehlédl, že přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku je mírněji trestný než přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Bude proto třeba, aby odvolací soud své právní závěry promítl nejprve do výroku o vině, a teprve na tomto základě rozhodoval o trestu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 10 To 83/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu