ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1014.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1014/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Komenského 511, proti žalované L. K. , zastoupené JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Karla Tomana 42/14, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 112/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2015, č. j. 25 Co 302/2015-248, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 2015, č. j. 3 C 112/2013-225, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu podílu ½ pozemků p. č. 9 včetně domu a p. č. 8 v katastrálním území B. (dále již „kupní smlouva“) na žalovanou. Soud prvního stupně dále zavázal žalobkyni k uhrazení nákladů řízení žalované.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou napadená kupní smlouva je platná. Vyšel ze zjištění, že není sporu o tom, že byla podepsána tato kupní smlouva, jíž měly být převedeny výše uvedené nemovitosti za cenu 200.000,- Kč. Dospěl k závěru, že „v tomto případě není dán žádný z důvodů neplatnosti napadené kupní smlouvy. Smlouva byla uzavřena v předepsané písemné formě (podle ust. §46 občanského zákoníku). Bylo zjištěno, že žalobkyně netrpí duševní poruchou, jež by jí znemožnila takový právní úkon. Nebylo zjištěno, že by smlouva odporovala zákonu či jej obcházela. Smlouva je určitá a srozumitelná. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by ji žalobkyně neučinila svobodně a vážně. Bylo zjištěno, že žalobkyně neučinila právní úkon v omylu – byla žalovanou upozorněna na charakter smlouvy a souhlasila s ní.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 25 Co 302/2015-248, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když odvolání neshledal opodstatněné. Odvolací soud dále změnil výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a ve věci samé odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací námitky žalobkyně byly svou povahou především výhradami proti hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně, načež odvolací soud konstatoval, že nezjistil pochybení soudu prvního stupně, že „jím provedené hodnocení netrpí ani vnitřním logickým rozporem.“ Odvolací soud dále konstatoval, že důvodem neplatnosti nemůže být ani žalobkyní tvrzená nízká kupní cena, což podle ustálené soudní judikatury nemůže být samo o sobě důvodem neplatnosti smlouvy. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) podala prostřednictvím své advokátky včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolacím důvodem má být skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka označila jako hledisko přípustnosti dovolání to, že se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkázala judikaturu Nejvyššího soudu týkající se mimo jiné lichevních smluv. Konkrétně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, v němž se uvádí, že „okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které koliduje s dobrými mravy.“ Dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008, obsahující právní názor, že „objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.“ Dovolatelka dále polemizovala se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Podle jejího názoru oba soudy postupovaly „velmi formalisticky“ , když dospěly k závěru, že nebyl naplněn žádný důvod pro neplatnost kupní smlouvy.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, jelikož dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelkou označené hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se měl při řešení právní otázky odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není relevantní. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že poměr vzájemného plnění (hodnota převáděné nemovitosti versus kupní cena) je pouze jedním z objektivních znaků lichevních smluv. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem případu , které mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, atd.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008, nebo ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010, anebo nebo rozsudky téhož soudu ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 3132/2011, ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014, či ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009].
Dovolatelka z výše citované judikatury dovolacího soudu, týkající se lichevních smluv, vybrala pouze dílčí části, bez ohledu na celkový kontext těchto rozhodnutí, s pominutím, že pouhý nepoměr hodnoty a ceny sám o sobě nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, jelikož – jak vyplývá z připomenuté judikatury – je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem případu. Soud prvního stupně i odvolací soud se (i) těmito „dalšími okolnostmi případu“ zabývaly. I když lze oběma soudům vytknout, že explicitně nevěnovaly pozornost poměru hodnoty převáděných nemovitostí a kupní ceny, je zřejmé, že hrubý (podstatný) nepoměr mezi cenou a hodnotou převáděných nemovitostí presumovaly a zaměřily se na ony „další okolnosti případu“, jejichž existenci však neshledaly.
Vedle objektivních znaků lichevních smluv je třeba hodnotit i jejich subjektivní znaky, mezi které náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový transfer dostává (viz judikatura shora).
Soud prvního stupně i odvolací soud se v souladu s výše citovanou judikaturou věnovaly i hodnocení subjektivních znaků lichevní smlouvy (hodnocení znaleckých posudků týkajících se psychického stavu dovolatelky, hodnocení případného stavu tísně či omylu). Zjištění, zda byla v době uzavření kupní smlouvy naplněna podmínka tísně, je otázkou skutkového dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011). Obdobné platí i pro posouzení psychického stavu dovolatelky. Pokud dovolatelka ve svém dovolání napadá i tato skutková hodnocení provedená soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem, pak je třeba konstatovat, že skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2764/2014). K těmto dovolacím námitkám skutkového charakteru dovolací soud nepřihlížel, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo).
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání, když se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a k dovolacím námitkám skutkového charakteru nemohl dovolací soud přihlédnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu