ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1520.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1520/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně J. P. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2014, č. j. 44 Co 220/2010-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2014, č. j. 44 Co 220/2010-128, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 1 024 000 Kč s příslušenstvím, jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98 (v částce 982 110 Kč s příslušenstvím), jednak jako náhrady škody spočívající v nákladech řízení, které vynaložila v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (v částce 16 050 Kč s příslušenstvím) a v souvislosti s uplatněním nároku u žalované (v částce 25 840 Kč s příslušenstvím).
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2010, č. j. 52 C 257/2007-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 106 500 Kč (výrok I), žalobu zamítl do částky 16 050 Kč s příslušenstvím (výrok II), do částky 25 840 Kč s příslušenstvím (výrok III) a do částky 875 610 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok V).
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: žalobkyně podala u Městského soudu v Brně dne 3. července 1998 žalobu, čímž zahájila řízení, které dosud nebylo skončeno a je vedeno pod sp. zn. 44 C 176/98. Celková délka řízení ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně činí 11 let a 8 měsíců. Žalobkyně dne 16. dubna 2007 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody, sestávající se z nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a nákladů za právní zastoupení, a to v celkové výši 1 075 000 Kč. Žalovaná shledala nárok důvodný pouze ohledně náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, kterému odpovídá odškodnění v částce 51 000 Kč. Žalobkyně podala rovněž stížnost na postup České republiky v posuzovaném řízení k Evropskému soudu pro lidská práva, ten jí však sdělil, že již v minulosti prohlásil podobné stížnosti za nepřijatelné, když je k dispozici nový vnitrostátní prostředek nápravy. Nejistota z výsledku řízení má na život žalobkyně nepříznivý vliv, představuje zátěž jak po stránce psychické, tak finanční a přispěla i k rozpadu manželství žalobkyně. Žalobkyně si na průtahy stěžovala již v průběhu řízení. Podaná žaloba neobsahovala úplné vylíčení rozhodujících skutečností, byla však projednatelná, neboť z ní bylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá. Žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení podala dvě námitky podjatosti.
Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98 docházelo k opakované neodůvodněné nečinnosti, Česká republika nezajistila dodržení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které vyplývá z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a z ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Samotné konstatování porušení práva soud prvního stupně považoval za nedostačující, a proto žalobkyni přiznal zadostiučinění v penězích. Při určení jeho výše vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Měl za to, že výslednou částku je třeba na jednu stranu snížit o 20 % z důvodu hmotněprávní složitosti věci (právní vztah ze smlouvy o sdružení), na stranu druhou zvýšit o 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro poškozenou (značný vliv řízení na rozpad jejího manželství). Na tomto základě dospěl k výši přiměřeného zadostiučinění 157 500 Kč, od něhož však bylo nutno odečíst částku 51 000 Kč, kterou žalovaná již žalobkyni plnila; přiznaná částka peněžního zadostiučinění tak činila 106 500 Kč. Ve zbytku shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou.
K odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 44 Co 220/2010-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I), a ve výroku IV jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 37 300 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II). Žalované současně uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 930 Kč (výrok III).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Cdo 3172/2012-105, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. června 2012, č. j. 44 Co 220/2010-90, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně dne 19. března 2010, č. j. 52 C 257/2007-48, o zamítnutí žaloby do částky 838 310 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v částce 838 310 Kč s příslušenstvím, nároky žalobkyně z titulu náhrady škody (v částce 16 050 Kč s příslušenstvím a v částce 25 840 Kč s příslušenstvím), o nichž bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, nebyly předmětem dovolacího přezkumu.
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. 44 Co 220/2010-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítajícího výroku IV ohledně částky 838 310 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 44 200 Kč (výrok II).
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědkyně Č., matky žalobkyně, z něhož však žádná pro řízení podstatná skutková zjištění neučinil, a konstatoval, že skutkový stav věci se oproti jeho předchozímu rozhodnutí mění jen v tom, že k naposledy zjištěné době trvání posuzovaného řízení (13 let a 11 měsíců) přibyly další 2 roky a 4 měsíce, takže toto řízení v době rozhodování trvalo již 16 let a 3 měsíce. Uvedenou délku řízení považoval odvolací soud za extrémní, což zohlednil stanovením základní částky 10 000 Kč za první, 15 000 Kč za druhý a 19 000 Kč za třetí a každý další rok trvání posuzovaného řízení. Z důvodů hmotněprávní (atypičnost smluvního vztahu) a procesní (již však nespecifikoval – pozn. Nejvyššího soudu) složitosti věci považoval odvolací soud za nutné snížit výslednou výši přiměřeného zadostiučinění o 25 %. V chování žalobkyně v posuzovaném řízení, která podala rovněž stížnost na postup státu v předmětném řízení k Evropskému soudu pro lidská práva, důvod pro snížení či zvýšení zadostiučinění nespatřoval. V postupu soudu v posuzovaném řízení konstatoval odvolací soud „excesy“, blíže je však nevymezil a uzavřel, že pro „účely odškodnění [jsou] okolností nakonec nevýznamnou“. Význam předmětu řízení pro žalobkyni považoval odvolací soud za „standardní“, jenž není zvyšován „okolností původem z prostředí rodinného života“ (rozvod manželství žalobkyně), naopak je spíše snižován „vědomím podílu podnikatelského rizika“; nakonec uzavřel, že na základě uvedeného kritéria není důvodu ke zvýšení ani ke snížení výsledné částky zadostiučinění. Odvolací soud tak dospěl k názoru, že celková výše peněžitého zadostiučinění žalobkyně po snížení z důvodu složitosti věci o 25 % činí „[(10 000 Kč + 15 000 Kč) + 14,25 let * 19 000 Kč] – 25 % = 221 812 Kč“. Ve své úvaze však pokračoval, když zohlednil, že „výsledné odškodnění je velmi blízké původnímu (194 800 Kč)“, a vzhledem k „podstatě jeho určení“, jež spočívá ve volné úvaze a nikoliv „v přesných počtech“, dále k „posunu doby“, jenž „nemůže reálně zasáhnout úroveň nejistoty“ žalobkyně, a konečně ke „korelaci“ zadostiučinění s hodnotou, o kterou v posuzovaném řízení jde (o 122 413 Kč s příslušenstvím), dospěl k závěru, že „dosavadní přísudek“ žalobkyni ve výši 143 800 Kč spolu s „promptně“ již obdrženým odškodněním ve výši 51 000 Kč je pro kompenzaci imateriální újmy žalobkyně „zcela dostačující“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm uváděla, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od právního názoru dovolacího soudu, jenž byl vysloven v jeho zrušovacím rozsudku, při řešení otázky podávání stížností účastníkem, jež mají zamezit průtahům v posuzovaném řízení. Podle žalobkyně se odvolací soud relevantními postupy žalobkyně směřujícími k zamezení či ukončení průtahů v posuzovaném řízení nijak nezabýval a v rozhodnutí je nezohlednil. Dále namítala, že v části, v níž odvolací soud posuzoval uplatněný nárok z hlediska kritéria složitosti řízení, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, a to pro svou naprostou obecnost. Obdobně žalobkyně argumentovala i ve vztahu k hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci odvolacím soudem; jeho závěr o “excesech“, jež jsou „okolností nakonec bezvýznamnou“, není podle ní řádně odůvodněn, zvláště když představuje odklon od závěrů téhož soudu vyjádřených v jeho předchozím (zrušeném) rozhodnutí. Žalobkyně vytýkala postupu odvolacího soudu rovněž vadu řízení spočívající v tom, že v rozporu s právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nezopakoval důkaz jejím výslechem, přestože – na rozdíl od soudu prvního stupně – měl její tvrzení o vlivu posuzovaného řízení na rozpad manželství za neprokázané. Vzhledem k tomu, že odvolací soud provedl výslech svědkyně Č. a žalobkyni nevyzval k označení dalších důkazů, měla za to, že tento důkaz k prokázání sporné skutečnosti postačil; v tomto ohledu bylo pro ni rozhodnutí „nepřípustně překvapivé“. Podle žalobkyně postupoval odvolací soud v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu v uvedené věci i při stanovení výše peněžitého zadostiučinění, když kompenzaci, k níž dospěl výpočtem (221 812 Kč), považoval za „velmi blízkou“ dosavadnímu „přísudku“ (194 800 Kč), a proto ji nepovažoval za nutné žalobkyni přiznávat. Konečně měla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné i co do přiznané výše náhrady nákladů řízení, když odvolací soud vycházel z právního názoru vysloveného dovolacím soudem v usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle kterého se odměna advokáta v tomto řízení vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; podle žalobkyně by měl dovolací soud tuto již vyřešenou otázku řešit jinak, a to v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu (kterou citovala).
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně uvádí, že ve vztahu k otázce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí – co do posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci – žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující námitky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pokračovat.
K otázce, podle kterého ustanovení advokátního tarifu má být stanovena tarifní hodnota věci ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk, dovolací soud uvádí, že byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud postupoval při výpočtu výše náhrady nákladů řízení podle ustanovení §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 20. října 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2185/2014). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Judikatura Ústavního soudu uváděná žalobkyní v dovolání na podporu jiného závěru (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. května 2010, sp. zn. I. ÚS 1505/08, ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 3120/11 a ze dne 19. března 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11), byla překonána pozdější judikaturou Nejvyššího soudu a – jak z výše uvedeného plyne – rovněž judikaturou soudu Ústavního. Nastolená otázka proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky chování žalobkyně směřujícího ke zrychlení řízení a k otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť při jejich posouzení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
K otázce chování poškozeného Nejvyšší soud již v části IV b) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že „[ch]ování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“
V souvislosti s tím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, jímž bylo rozhodováno v této věci, dospěl k závěru, že „[s]kutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.“ I když žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že využívala postupy směřující k zamezení či ukončení průtahů v posuzovaném řízení, což bylo ostatně patrné i z jednoho z nároků, který uplatnila v tomto řízení (náhrada nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva), v hodnocení kritéria chování poškozeného odvolacím soudem shora uvedená úvaha zcela absentuje, což činí právní posouzení nároku žalobkyně neúplným, a tudíž nesprávným.
K otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). V projednávané věci k tomu pak Nejvyšší soud připojil požadavek, podle kterého „apeluje na odvolací soud, aby se v zájmu jednoty rozhodování v podobných věcech, a tím i zachování právní jistoty poškozených, pro příště zdržel hledání vlastních řešení v situaci, kdy postup soudů při stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení byl sjednocen Nejvyšším soudem v uvedeném Stanovisku a jeho další judikatuře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že „[z]adostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Následně v rozsudku ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru, dle nějž „nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení.“
Byť v odůvodnění napadeného rozhodnutí shora uvedené hodnocení, na jehož základě dospěl k částce 221 812 Kč, odvolací soud předestřel, korigoval jej následně úvahami o „blízkosti“ takto vypočtené částky k již poskytnuté výši odškodnění (194 800 Kč), a o „korelaci“ odškodnění s hodnotou, o níž poškozenému v posuzovaném řízení jde, a dospěl tak k závěru, že dosud poskytnuté zadostiučinění k uspokojení nároku žalobkyně postačuje. Přehlédl tak, že částky 221 812 Kč a 194 800 Kč jsou částkami výrazně rozdílnými (o 27 012 Kč) a že v posuzovaném řízení, jež bylo zahájeno již dne 3. července 1998, žalobkyně uplatňuje částku 122 413 Kč s příslušenstvím, jehož případnou výší se odvolací soud vůbec nezabýval. Uvedené skutečnosti činí právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným.
Nadto je třeba upozornit, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, o vztahu výše částky, která je předmětem nepřiměřeně dlouhého řízení, a výše přiznaného zadostiučinění, jsou podmíněny tím, že pro mimořádnou výši zadostiučinění nesvědčí některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, což odvolací soud nevzal do úvahy, a zejména tím, že předmětem posuzovaného řízení je relativně nízká částka, v důsledku čehož vznikne zjevný nepoměr mezi ní a podle Stanoviska vypočteným zadostiučiněním v penězích. Právě ten měl uvedený závěr korigovat.
K tomu přistupuje, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V předchozím zrušovacím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud závazný právní názor, podle kterého „pokud má odvolací soud pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř.), a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedeného důkazu výslechem žalobkyně, bylo nutno, aby tento důkaz sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení tohoto důkazu (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06; srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).“
Odvolací soud však – opětovně – uvedeným způsobem nepostupoval, když na rozdíl od soudu prvního stupně neměl tvrzení žalobkyně o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na její manželství za prokázané, její účastnický výslech však nezopakoval. Uvedeným postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S tím rovněž souvisí, že soud má povinnost poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci odvolací soud sice doplnil dokazování výslechem svědkyně Černocké, žádná pro řízení významná skutková zjištění z něj však neučinil, a přesto žalobkyni neposkytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o důkazní povinnosti k prokázání tvrzení o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad manželství. I tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedeným vadám řízení a tomu, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně, jak je výše vysvětleno, nesprávně, přistoupil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, a věc mu podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu