ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1813.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1813/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. N. , proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve výši 1 000 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 13/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2015, č. j. 25 C 13/2014-66, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podáním doručeným soudu dne 12. 12. 2013 domáhal po 25 státních orgánech, aby se zdržely dalšího poškozování jeho dobrého jména a společně a nerozdílně mu zaplatily nemajetkovou újmu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-7, žalobce vyzval, aby doplnil náležitosti svého podání, k čemuž mu byla poskytnuta lhůta. Po jejím marném uplynutí krajský soud usnesením ze dne 30. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-29, výše uvedené podání žalobce odmítl podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, usnesení krajského soudu o odmítnutí žalobcova podání zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o žalobu na ochranu osobnosti, ale o žalobu na náhradu škody způsobenou žalobci výkonem veřejné moci (žalobce napadá nesprávný úřední postup žalovaných státních orgánů). Vrchní soud v Olomouci uvedl, že ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (v daném případě se jedná o Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí). Podmínkou pro uplatnění takového nároku u soudu je však jeho předchozí projednání u orgánu státu, jak vyplývá z §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci je obecný soud žalovaného. Byla-li žaloba podána u soudu bez předběžného projednání nároku u příslušného úřadu, jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud není oprávněn meritorně rozhodnout, je ale povinen postupovat podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. řízení zastavit a postoupit věc příslušnému orgánu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08. K tomu vrchní soud dodal, že „je zcela zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanském soudním řízení, ač byl namístě postup podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Za této situace krajský soud rozhodoval jako soud věcně nepříslušný, ačkoliv mu ve věci náleželo v souladu s ústavním nálezem sp. zn. II. ÚS 1191/08 věc postoupit orgánu, do jehož pravomoci náleží.“ Krajskému soudu bylo uloženo, aby vyloučil k samostatnému řízení věci vedené proti každému ze žalovaných (případně do jednoho řízení vyloučil žaloby žalovaných, za něž o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jedná jménem státu jedno ministerstvo či ústřední správní úřad) a posléze o každém z nároků rozhodl v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu. Krajský soud v Brně tak usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 C 33/2013-100, vyloučil věci směřující proti každému ze žalovaných k samostatnému řízení. Dále rozhodl o zastavení řízení a o postoupení věci po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu (viz níže).
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 C 13/2014-37, zastavil řízení (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III). Za situace, kdy žaloba byla podána bez předběžného projednání u příslušného úřadu a nebyly tak splněny podmínky podle §103 a 104 odst. 1 občanského soudního řádu, soud prvního stupně ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu (vyjádřeného i v usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 189/2014-97) dále nečinil závěry k otázkám vad žaloby, osvobození žalobce od soudních poplatků, ustanovení zástupce z řad advokátů, apod.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, usnesení soudu prvního stupně výrokem I potvrdil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu se závěry odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92), a rovněž že je tento postup zcela v souladu s předpisy hmotného práva (§14 odst. 3 OdpŠk) a procesního práva (§104 odst. 1 občanského soudního řádu).
Žalobce soudu doručil podání označené jako „odvolání“ ze dne 30. 3. 2015 (č. l. 51), které bylo posléze k výzvě soudu prvního stupně (srov. usnesení ze dne 19. 10. 2015, č. j. 25 C 13/2014-59) opraveno podáním ze dne 4. 11. 2015 (č. l. 61), v němž žalobce uvedl, že svým podáním ze dne 30. 3. 2015 zamýšlel podat dovolání proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Žalobce současně požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (č. l. 61).
Usnesením ze dne 18. 11. 2015, č. j. 25 C 13/2014-66, soud prvního stupně zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobu nelze u soudu projednat před projednáním žalobou uplatněných nároků u příslušného úřadu, přičemž žalobce své nároky s tímto orgánem dosud neprojednal, je nejen podaná žaloba, ale i podané dovolání zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. S ohledem na výše uvedené se soud již nezabýval poměry žalobce.
Odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75, potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 25 C 13/2014-66. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že došlo k zastavení řízení a postoupení věci k dalšímu řízení Ministerstvu vnitra, neboť z obsahu žaloby bylo zřejmé, že se žalobce domáhá nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. pro nesprávný úřední postup a že před uplatněním nároku u soudu nebyla věc projednána u příslušného orgánu státu. K zastavení řízení tak došlo v souladu s §104 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že věc bude po právní moc usnesení postoupena Ministerstvu vnitra. Žalobci nelze přiznat osvobození od soudního poplatku a ustanovit mu advokáta, neboť by se v daném případě jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Usnesením ze dne 19. 2. 2016, č. j. 25 C 13/2014-78, soud prvního stupně vyzval žalobce, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, a současně žalobce poučil, že nebude-li do deseti dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Žalobce podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75, dovolání ze dne 29. 2. 2016 (č. l. 79), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce v dovolání současně navrhl, „aby mu byl pro podání dovolání na náklady státu ustanoven zástupce z řad advokátů.“
Soud prvního stupně doručil dne 6. 6. 2016 dovolacímu soudu podání žalobce ze dne 21. 5. 2016 označené jako „Žádost o náhradu škody dle z. č. 82/1998 Sb.“ Podle podacího lístku byla žádost o náhradu škody dne 24. 5. 2016 převzata k doručení Ministerstvu spravedlnosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odst. 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odst. 2).
Podle 138 odst. 1 věty první o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Podle §104 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (odst. 1). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odst. 2).
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle §14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněném pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že „jestliže by nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř. – řízení zastavit, samozřejmě teprve poté, co učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (srov. např. R 20/1981 s. 142, R 28/1978 k §9 zákona č. 58/1969 Sb.).“ Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007: „Jak soudní praxe již dříve dovodila (a jak vyplývá z aktuálně platného ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, publikovaný v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod č. 28, obdobně též ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR publikované v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, pod č. 20).“
Z judikatury Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že až na výjimky, které však na posuzovanou věc nedopadají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1679/14) je požadavek na předběžné projednání nároku obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku u soudu a pokud tak žalobce nepostupoval, je namístě postup podle §104 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 532/2013, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010 a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007), tedy učinění vhodných opatření k odstranění této překážky a v případě nezdaru zastavení řízení (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že soud zároveň nemá povinnost následně věc postoupit, neboť tato povinnost se dotýká pouze neodstranitelných podmínek řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., spočívajících v tom, že věc nespadá do pravomoci soudů nebo že soudnímu řízení má předcházet jiné řízení. Předběžné projednání nároku na náhradu škody příslušným orgánem však žádným řízením není. Podle judikatury Nejvyššího soudu (i nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08) se v případě neuplatnění nároku proti státu předběžně u příslušného orgánu jedná o odstranitelnou překážku řízení (lze ji odstranit právě uplatněním nároku u příslušného orgánu). Z uvedeného tedy vyplývá, že se v dané situaci použije úprava v §104 odst. 2 o. s. ř., která povinnost věc po zastavení řízení postoupit nestanoví (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). Opačné závěry vyjádřené ve zmíněném nálezu Ústavního soudu jsou proto vnitřně rozporné a zjevně nesprávné.
S ohledem na výše uvedené soudy postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže dovodily, že se v případě žalobce jedná o zjevně bezúspěšné uplatnění práva v situaci, kdy mu dosud nebylo umožněno odstranit nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci předběžného projednání jeho nároku (srov. postup podle §104 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v daném případě nemohl posoudit, zda žalobce splňuje předpoklady pro ustanovení advokáta pro dovolací řízení, neboť se soudy nižších stupňů dosud nezabývaly dalšími podmínkami uvedenými v §138 odst. 1 o. s. ř. (např. majetkovými, osobními a výdělkovými poměry žalobce, nebo zda nejde o svévolné uplatňování práva).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nyní bude na soudu prvního stupně, aby opětovně posoudil žádost žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. ledna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu