ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2190.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2190/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce L. S. , IČ 63513901,, zastoupeného JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem v Klatovech I, Čs. legií 42/I, proti žalované AIRWEB spol. s r.o. , IČ 26385481, se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Chodská 1032/27, zastoupené JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, o 628.000,- Kč s příslušenstvím , ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 8/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č.j. 3 Co 276/2013-937, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal autorskoprávní ochrany v důsledku tvrzeného neoprávněného užití svého autorského díla – webové prezentace podle ustanovení §40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”), dále zákazu jejího užití a neoprávněného sdělování díla, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě v částce 250.000,- Kč a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 378.000,- Kč, celkem tak požadoval po žalované částku 628.000,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Plzni (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 19 C 8/2006-832, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 50.000,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci 25.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, výrokem III. žalobu zamítl pokud žalobce požadoval zaplacení 328.000,- Kč s příslušenstvím a výroky IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a doplatku soudního poplatku před soudem prvního stupně. Vyšel z toho, že sporná je mezi účastníky povaha předmětné webové prezentace, konkrétně zda jde o autorské dílo, v kladném případě pak její autorství a konečně oprávněnost finančních požadavků žalobce. Při řešení otázky povahy prezentace soud prvního stupně vycházel z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. prosince 2010, ve věci C-393/09 a z komentáře k autorskému zákonu ( Telec, Tůma, Praha“ C.H.Beck, 2007), zabývajícího se legálními pojmovými znaky díla jako samostatného výtvoru odlišného od počítačového programu. Na základě znaleckých posudků dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jde o počítačový program, který odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona. Vzhledem k tomu, že žalovaná spornou webovou prezentaci neoprávněně užívala od dubna 2005 do června 2006, získala tím bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat v souladu s ustanovením §451 odst. 1 a 456 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013, ve výši určené podle ustanovení §40 odst. 3 autorského zákona. Konečně soud prvního stupně žalobci přiznal i přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §40 odst. 1 bodu e) autorského zákona.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č.j. 3 Co 276/2013-937, výrokem I. odmítl odvolání žalobce do výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. V., VI. a VII. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, výrokem III. změnil rozsudek Krajského soudu ve výroku IV. o nákladech řízení mezi žalovaným a žalovanou a výrokem IV. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobce je autorem sporné webové prezentace, že žalovaná toto dílo užívala bez souhlasu autora, a proto žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení i přiměřené zadostiučinění v penězích.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 16. března 2016 dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny a pokud ano, měly by být vyřešeny jinak. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Předkládá k posouzení čtyři otázky:
1) Jakým druhem díla ve smyslu autorského zákona je sporná webová prezentace?
2) Kdo je autorem díla (sporné webové prezentace), disponují-li dvě různé osoby stejnými zdrojovými kódy k prezentaci a jsou-li obě schopny prezentaci vytvořit?
3) Může určitá osoba zasáhnout do autorského práva k dílu tím, že si jej přisvojí, provede na něm změny a následně jej bez svolení autora užije, jestliže neměla k dílu přístup?
4) Lze stanovit výši obvyklé odměny za vytvoření díla a výši přiměřeného zadostiučinění na základě důkazu, jehož věrohodnost byla v řízení zpochybněna?
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu buďto změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne anebo jej, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Shora uvedeným požadavkům dovolání žalované ovšem nevyhovuje. V prvé řadě otázky, které formuluje, přiřazuje alternativně dvěma možnostem uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., konkrétně pokud nenaplňují jednu z alternativ, pak určitě jde o druhou. Neuvádí ani žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se Nejvyšší soud v tomto případě měl odchýlit. Zejména však z dovolání je zřejmé, že dovolatelka své otázky připíná výlučně k posuzované věci a nesouhlasí tak s konkrétně zjištěným skutkovým stavem. Soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytýká, že nesprávně hodnotily důkazy a učinily z nich nesprávné skutkové závěry. Svou argumentaci, i když tvrdí něco jiného, zakládá na skutkových otázkách a přehlíží, že přípustnost dovolání může založit pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nemohou tak založit přípustnost dovolání.
Dovolání ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žalovaná nepodložila žádným z důvodů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o.s.ř.
Protože dovolatelkou uvažované předpoklady přípustnosti dovolání v souzené věci naplněny nebyly, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu