ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2336.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2336/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem ve věci žalobce Ing. O. H. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 234 150 141,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 77/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 29 Co 321/2015-832, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, č. j. 10 C 77/2013-784, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 7,05 % úrok z prodlení p.a. z částky 617 771,83 Kč od 14. 1. 2013 do 28. 2. 2013 (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2000 došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že nesprávným postupem v řízení vedeném ve věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2000 došlo k porušení práva žalobce na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, jak je vymezeno v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (výrok III), zamítl žalobu na zaplacení 234 150 141,87 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
K podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve výroku IV ohledně částky 229 302,87 Kč s příslušenstvím. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV ohledně částky 1 420 839 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 420 839 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. za dobu od 14. 1. 2013 do zaplacení. Výrokem III rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, ve výroku IV ohledně částky 232 500 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu jeho výroku II ohledně částky 1 420 839 Kč s příslušenstvím včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze uvedla, že „přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z ust. §237 o. s. ř., neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak,“ aniž by uvedla, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle ní odvolací soud odchýlit, příp. od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jejího mínění) odchýlit dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu