ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2865.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2865/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce MUDr. V. K., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 259/2014-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 259/2014-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. ledna 2014, č. j. 18 C 1/2013-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 88.750,- Kč a za majetkovou újmu ve výši 3.120,- Kč, které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu. Tvrdil, že po dobu 355 kalendářních dnů nemohl používat svůj automobil a musel do zaměstnání vzdáleného 19 km dojíždět MHD. Tím mělo být fatálně zasaženo do jeho lidských práv.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2014, č. j. 18 C 1/2013-37, žalobu na zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 88.750,- Kč zamítl (výrok III.) a konstatoval, že rozhodnutím Magistrátu města Plzně bylo porušeno právo žalobce (výrok I.). Požadavek na náhradu škody ve výši 3.120,- Kč, představující náklady na právní zastoupení vynaložené ve správním řízení, naopak shledal oprávněným a žalobci jej v plném rozsahu přiznal (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v rámci přestupkového řízení bylo Magistrátem města Plzně vydáno pro podezření, že žalobce řídil pod vlivem alkoholu, rozhodnutí o zadržení jeho řidičského průkazu, které bylo po přezkumu Krajským úřadem Plzeňského kraje potvrzeno. Potvrzující rozhodnutí bylo následně zrušeno pro nezákonnost rozsudkem Krajského soud v Plzni. Magistrát řízení o zadržení řidičského průkazu následně zastavil s tím, že předmět řízení odpadl, když ve věci přestupku žalobce, v souvislosti s nímž mu byl Policií ČR zadržen pro důvodné podezření na řízení v opilosti, již bylo rozhodnuto.
Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §8, §31 a §31a podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též „OdpŠk“]. Dovodil, že jsou dány podmínky vzniku odpovědnosti státu, když v rámci přestupkového řízení bylo pravomocně rozhodnuto o zadržení řidičského průkazu žalobce, a toto rozhodnutí bylo ve správním soudnictví rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako nezákonné zrušeno a vráceno odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Při posouzení nároku na zaplacení peněžitého zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným rozhodnutím, soud prvního stupně uzavřel, že zadržení řidičského průkazu bylo sice zásahem do jiné než majetkové sféry žalobce, způsobilým zapříčinit mu i vznik nemajetkové újmy, nejednalo se však o natolik zásadní zásah do jeho osobnostních práv a právem chráněných hodnot, aby k přiměřenému zadostiučinění nepostačovalo konstatování, že bylo jeho právo porušeno. Žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí nemohl používat k cestě do zaměstnání osobní automobil. Tato skutečnost nepředstavuje zásah do práv žalobce, neboť jde toliko o výsadu, kterou žalobci umožňuje jeho majetková situace.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně. Ohledně právního posouzení zdůraznil, že v daném případě, kdy řízení o zadržení řidičského průkazu neskončilo meritorním rozhodnutím, ale bylo zastaveno pro odpadnutí předmětu řízení, a je tedy jak věcně tak i procesně úzce provázáno s vlastním přestupkovým řízením, je pro posouzení vzniku a rozsahu nemajetkové újmy podstatný i výsledek řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Přesto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního, že lze vyjít ze žalobních tvrzení, ve kterých je popsán dopad nezákonného rozhodnutí (narušení dosavadního životního standardu a pracovního nasazení v důsledku nutnosti dopravovat se do zaměstnání vzdáleného 19 km městskou hromadnou dopravou), který není zásahem do jeho základních práv a svobod a který by byl důvodem pro přiznání požadované finanční kompenzace. Ze žalobních tvrzení ani neplyne, že v posuzovaném řízení do skončení řízení o přestupku by byl žalobce vystaven psychickému strádání, např. pociťováním strachu a nejistoty o výsledek řízení, který by mohl vnímat v případě hrozícího vysokého trestu v přestupkovém či trestním řízení, a který by mohl ve svém důsledku znamenat znatelný zásah do jeho základních lidských práv.
Pokud v odvolacím řízení žalobce počal nově tvrdit, že vydání nezákonného rozhodnutí mohlo v jeho okolí vyvolat dojem, že v době nehody řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, a zasáhlo do jeho práva na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, pak toto obecné tvrzení mající povahu domněnky není způsobilým odvolacím důvodem, když jej uvedl až ve stádiu přezkumného řízení ovládaného zásadou neúplné apelace, a odvolací soud k nim s poukazem na ustanovení §205a o. s. ř. nepřihlížel.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel vymezuje v dovolání několik právních otázek: „ zda nemajetková újma, spočívající v nezákonném zadržení řidičského průkazu je vyjmuta z možnosti odškodnit ji v penězích; jaká intenzita nebo doba trvání následků nezákonného zásahu spočívající v zadržení řidičského průkazu je pro věc rozhodná, resp. dostatečná; zda doba 355 dní zadržení řidičského průkazu je natolik dlouhá, aby bylo přistoupeno k odškodnění nemajetkové újmy v penězích; zda takové nezákonné rozhodnutí představuje zásah do základních práv a svobod; jaká má být výše nároku (satisfakce) za následek nemožnosti řídit vozidlo po zadržení řidičského průkazu. Z hlediska obsahového (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel v dovolání uplatněné právní otázky dále konkretizoval na daný případ a právně argumentoval ohledně nesprávného právního posouzení odvolacím soudem stanovené formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nezákonným rozhodnutím správního orgánu.
Dovolatel především namítal, že z hlediska závažnosti vzniklé újmy odvolací soud vůbec nehodnotil dobu 355 dní, „kdy byl povinen strpět faktický zákaz řízení pro nezákonný zásah státu, po stejnou dobu, jako by mu bylo uloženo pro nejzávažnější přestupky v dopravě, resp. pro přestupek který spáchal“. Za podstatné okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, dovolatel považuje skutečnost, že „je osobou, která vykonává funkci primáře chirurgie v jiném městě (bydlí v P. a pracuje v R. vzdálených 19 km), tj. automobil užívá každý den pro efektivní spojení jeho bydliště se zaměstnáním. Navíc je tato pozice navýsost exponovaná, protože řídí celé chirurgické oddělení a nese za něj odpovědnost. Zadržení řidičského průkazu tedy nepochybně ztížilo výkon jeho povolání, protože se musel do práce dopravovat veřejnou dopravou, což je nepochybně co do času náročnější“.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu porušení poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. a nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné a důvodné.
Dovolání je přípustné pro otázku, zda lze z hlediska závažnosti nemajetkové újmy, způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím a vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, považovat zadostiučinění konstatováním porušení práva za dostatečné ve smyslu ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk. Tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Ustálená judikatura dovolacího soudu je jednotná v tom, že jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto budou muset být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případných dalších skutečností, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek zvýšit či snížit (např. medializace případu). Stejně jako u vzniku škody je poškozený povinen tvrdit a prokazovat i vznik nemajetkové újmy, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2010, sp. zn. 2555/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá.
Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V).
Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla.
Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně.
Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.; k tomu srov. rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011).
V posuzované věci mělo být zkoumáno, zda by jakákoliv osoba v postavení žalobce mohla důvodně posuzovat vznik újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014). Podstatné je přitom sousloví „postavení žalobce“, tj. osoby, která denně dojíždí osobním vozem do zaměstnání a je této možnosti téměř po dobu jednoho nezákonně zbavena.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud z hlediska závažnosti nemajetkové újmy, způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím a vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, na uvedeném porovnání nemajetkové újmy s ohledem na postavení žalobce své rozhodnutí nezaložil. Proto je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit.
Odvolací soud pochybil i v tom, že v případě konstatování porušení práva poškozeného (žalobce) neuvedl ve výroku rozsudku, o jaké konkrétní právo se jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř).
V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí formu zadostiučinění, a pokud by dospěl k závěru, že je na místě přiznání odškodnění v penězích, bude postupovat v intencích právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu