ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2954.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2954/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 230/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 54 Co 453/2014-135, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 161.500,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 153/2006 (dále jen „původní řízení“) nesprávným postupem soudu, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. září 2014, č.j. 22 C 230/2012-90, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 84.000,- Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím, výrokem II. žalobu ve zbývající části zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) vyšel z toho, že původní řízení trvá od 13. září 2006 a dosud není skončeno. Jde tedy o nepřiměřenou délku řízení a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu, který také měl za následek vznik nemajetkové újmy na straně žalobce. Vzal v úvahu, že nepřiměřená délka původního řízení byla způsobena výlučně postupem orgánů veřejné moci a žalobci za nemajetkovou újmu náleží náhrada v penězích. Při stanovení výše odškodnění vyšel soud prvního stupně ze základní částky 15.000,- Kč za první dva roky řízení a dále pak z téže částky za každý další rok řízení, což činí za osm let částku 105.000,- Kč. Z důvodu složitosti řízení soud prvního stupně snížil tuto částku o 10 % a o dalších 10 % ji snížil s ohledem na menší význam původního řízení pro žalobce, který vede mnoho obdobných soudních sporů. Dospěl tak k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je částka 84.000,- Kč.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2015, č.j. 54 Co 453/2014-135, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s hodnocením, že doba, po kterou původní řízení trvalo, byla nepřiměřená. Vyšel pak z celkové doby původního řízení osmi let a čtyř měsíců, takže základní částku odškodnění vyčíslil ve výši 110.000,- Kč. K požadavku žalobce, aby za zahájení nynějšího řízení byl považován červenec 2011, kdy podal žádost o odškodnění u žalované, a z tohoto důvodu by základní částka odškodnění měla být zvýšena na 25.000,- Kč, uvedl odvolací soud, že řízení bylo zahájeno až podáním žaloby soudu prvního stupně dne 6. června 2012, takže ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo přibližně dva roky a šest měsíců, a proto podmínky pro zvýšení základní částky nejsou dány. Souhlasil se soudem prvního stupně, že základní částku odškodnění je třeba snížit o 10 % z důvodu vyšší skutkové a právní složitosti věci, za snížení přiměřené menšímu významu pro žalobce, který vede velké množství soudních sporů, pak odvolací soud považoval 25 %, vzhledem k nesprávnému postupu orgánů veřejné moci, který se podílel na délce řízení, zvýšil odvolací soud základní částku odškodnění o 10 %. Od částky 110.000,- Kč tedy odečetl celkem 35 % a naopak připočetl 10 % a dospěl tak k tomu, že žalobce má nárok na odškodnění ve výši 82.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná se proti vyhovujícímu výroku I. soudu prvního stupně neodvolala, odvolací soud zamítavý výrok II. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnuté částky 77.500,- Kč) podal žalobce dne 24. dubna 2015 dovolání, jehož přípustnost zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z obsáhlého dovolání lze zjistit, že dovolatel nesouhlasí s výpočtem celkové částky odškodnění, jak ho provedl odvolací soud (i soud prvního stupně), zejména pak s jejím snížením z důvodu nižšího významu řízení pro poškozeného. Spatřuje v tom porušení principu rovnosti účastníků a projev libovůle soudů, které by měly ve všech případech aplikovat právo stejně. Dále, s poukazem na závěry ESLP ve věci GOLHA proti ČR, opět uplatňuje skutečnost, že nynější reparační řízení trvá od podání jeho žádosti žalované, tedy od července 2011. Uvádí příklad z rozhodovací praxe ESLP při posuzování délky italského odškodňovacího řízení, ve kterém je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti (tzv. „Pintův zákon“). Trvá tedy nynější reparační řízení již nepřiměřeně dlouhou dobu, což je důvodem pro zvýšení základní částky odškodnění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil co do zamítnuté částky 77.500,- Kč s příslušenstvím a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
K nesouhlasu žalobce s výší přiměřeného zadostiučinění, jak ji stanovil odvolací soud, je třeba uvést, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní věc zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014 uvedl, že při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech H. proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10). Odvolací soud tedy i při hodnocení této okolnosti postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Navíc dovolatel nikterak nevysvětlil, v čem spatřuje porušení principu rovnosti účastníků řízení, resp. rozdílnost rozhodování soudů ve stejných případech.
Tvrdí-li dovolatel, že nynější reparační řízení bylo zahájeno již podáním žádosti u žalované v červnu 2011, pak toto tvrzení nemá oporu v obsahu spisu, z něhož vyplývá, že citovaná žádost je datována dnem 25. srpna 2011, žalované došla dne 1. září 2011 a rozhodnuto o ní bylo dne 31. října 2011. Žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 podal žalobce dne 6. června 2012, takže v mezidobí žádné reparační řízení neprobíhalo.
Jestliže dovolatel poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (zejména na věc Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, číslo stížnosti 64890/01), z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního řízení sedm měsíců lze považovat za přiměřenou, ale jedenáctiměsíční délku řízení již nikoliv, nebere v úvahu, že italský právní řád obsahuje speciální úpravu (tzv. „Pintův zákon“), podle které je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015).
Dovolatelem nastíněné otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. odůvodňován.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. ledna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu