ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3038.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3038/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 218/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č. j. 22 Co 358/2014-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout obsahem dopisů předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka ze dne 22. 4. 2010 a 24. 5. 2010 (doplnění předchozího), zaslaných České advokátní komoře, a to ve formě konstatování porušení práv žalobce, uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci dopisem požadovaného znění, uložení povinnosti žalované zaslat opis takového omluvného dopisu advokátům Mgr. Anně Větrovské a Mgr. Richardu Vachouškovi spolu s průvodním dopisem požadovaného znění a zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce 100 000 Kč s příslušenstvím.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba ve vztahu ke všem žalobním požadavkům zamítnuta, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě předmětné aktivity JUDr. Jana Sváčka šlo o postup v rámci výkonu státní správy podle §126 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), tedy o postup úřední, neshledal jej však nesprávným. Podle obsahu dopisu JUDr. Sváček poukázal na časté vystupování Mgr. Š. v různých procesních rolích a konstatoval, že soudy začaly rozhodovat o nepřipuštění zastoupení jmenovaným či tzv. Nezávislou odbornou komisí, jejímž byl žalobce reprezentantem. JUDr. Sváček dále shrnul přehled událostí, ke kterým došlo ve věci sp. zn. 58 Co 237/2007, resp. po rozhodnutí v této věci, přičemž vždy odkázal na konkrétní spisovou značku Spr, pod níž je ta která záležitost vyřizována. Ani předsedovi krajského soudu při plnění jeho úkolů nelze upřít právo, aby se obrátil na Českou advokátní komoru, domnívá-li se, že advokát či jeho zaměstnanec jedná v rozporu se zásadami profesionality a etiky své profese. Odvolací soud neshledal v postupu předsedy krajského soudu nesprávný úřední postup ani tehdy, označil-li postupy žalobce a jeho přátel vůči soudu za výrazně šikanózní, když tento závěr neučinil vrchnostensky, nýbrž jen v rámci žádosti o stanovisko České advokátní komory k jím rozvedeným údajům, a především poté, „kdy i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08 (ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008 v uvedené věci sp. zn. 58 Co 237/2007), vyšel ze zjištění, že žalobce není advokát, avšak jako zmocněnec vystupuje v desítkách různých soudních řízení opakovaně po dobu nejméně 15 let, pročež nepřipuštění zastoupení účastníka žalobcem ve smyslu §27 odst. 2 o. s. ř. shledal ústavně konformním. V usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, pak Ústavní soud jako obiter dictum považoval za případné vyjádřit politování nad skutečností, že právní zástupkyně žalobce, resp. žalobce (jako stěžovatel) samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu.“ V usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/2006, pak „Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uvedený hodnotící závěr bývalého předsedy Městského soudu v Praze tedy zcela souzní se závěry Ústavního soudu, nijak nevybočuje z mezí oprávněné kritiky, a nemůže tak jít o postup nesprávný (protiprávní). Navíc stanovisko předsedy soudu ani nikde nebylo veřejně prezentováno a bylo určeno jen pro účely posouzení předmětné stížnosti Českou advokátní komorou.“ Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „zaměstnavatel žalobce – advokát – by měl mít přehled o činnosti svých zaměstnanců, pokud jde o jejich vystupování před soudy a poskytování právních služeb, neboť v opačném případě by takový advokát nemohl dostát svým povinnostem uloženým mu zákonem o advokacii.“ Poukázal, že zde nešlo o jakoukoliv soukromou aktivitu žalobce, nýbrž takovou, která odpovídá definici poskytování právních služeb ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. „Uvedené pak platí zvláště za situace, kdy tato žalobcova soukromá aktivita dosahovala rozsahu naznačeného ve shora citovaném usnesení Ústavního soudu.“
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé napadl žalobce, s doloženým právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit otázka procesního práva, zda vyloučení všech soudců v obvodu Městského soudu v Praze ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. zakládá skutečnost, že se posuzovaného úředního postupu měl dopustit bývalý předseda Městského soudu v Praze v rámci výkonu své funkce.
Nejvyšší soud neshledává důvod, aby se při řešení této otázky procesního práva odchyloval od své ustálené rozhodovací praxe, kterou považuje za přiléhavou i v nyní projednávané věci, kdy pouhá skutečnost, že je soudem projednávána věc náhrady škody nebo nemajetkové újmy, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem téhož soudu v jiné věci, nezakládá důvod pro vyloučení soudců tohoto soudu z jejího projednání a rozhodnutí. Ten by však mohl být dán tehdy, měl-li by tentýž soudce projednat žalobu na náhradu nemajetkové újmy nebo škody, která měla být způsobena jeho vlastním postupem v posuzovaném řízení, popř. postupem jiného soudce či soudkyně, ke kterým by byl vyřizující soudce ve vztahu osoby blízké (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), taková okolnost ovšem nebyla v nyní projednávané věci ani namítána. Vyřešení uvedené otázky procesního práva odvolacím soudem tedy ve smyslu §237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jak namítá dovolatel.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelův nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, neboť přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. může být založena pouze vyřešením právní otázky odvolacím soudem, přičemž právě otázka, zda se ze strany předsedy Městského soudu v Praze jednalo o takový úřední postup, jehož správnost může být posuzována z hlediska odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., byla odvolacím soudem vyřešena opačně než soudem prvního stupně (a to v intencích právního názoru žalobce).
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obsah dopisu předsedy Městského soudu v Praze nevybočil z mezí oprávněné kritiky. Ačkoliv dovolatel označuje řadu rozhodnutí dovolacího soudu vážících se k ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), ve vztahu k uvedenému závěru odvolacího soudu, který vychází z konkrétních skutkových zjištění, žádnou otázku hmotného práva (dovolací důvod) nevymezuje (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolatel totiž nespojuje (při vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) posouzení mezí oprávněné kritiky s konkrétním skutkovým zjištěním či zjištěními, z nichž řešení této otázky vycházelo. Tento obsahový nedostatek dovolání pak brání tomu, aby dovolací soud mohl z takto vymezeného důvodu napadené rozhodnutí přezkoumat.
Napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí ani na takovém řešení otázky hmotného práva, podle kterého zneužitím petičního práva nemůže být neoprávněně zasaženo do osobnosti druhého. Odvolací soud totiž (obecně) nevyloučil, že by posuzovaným postupem předsedy Městského soudu v Praze (tj. dopisem České advokátní komoře) mohlo být zasaženo do práv žalobce a tím by i mohla být založena odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezávisí na takovém řešení otázky hmotného práva, podle kterého nešlo o neoprávněný zásah, pokud dopisy předsedy soudu nebyly nikde veřejně prezentovány a seznámil se s nimi pouze nižší okruh osob, včetně zaměstnavatelů žalobce.
Byť odvolací soud poukázal na skutečnost, že stanovisko předsedy soudu nebylo nikde veřejně prezentováno a bylo určeno jen pro účely posouzení předmětné stížnosti Českou advokátní komorou, napadené rozhodnutí na tomto skutkovém zjištění nespočívalo, neboť odvolací soud na něj poukázal, a to výslovně, jen „navíc“. Závěr odvolacího soudu, že ani označení postupů žalobce vůči soudům za šikanózní nelze považovat za nesprávný úřední postup, v prvé řadě spočívá na takovém řešení otázky hmotného práva, podle kterého nebylo překročením mezí oprávněné kritiky, pokud předseda Městského soudu v Praze uvedené hodnocení postupů žalobce učinil ve vazbě na žalobcovo obstrukční a sudičské jednání, které bylo podrobeno kritice i v rozhodnutích ústavního soudu, na která odvolací soud odkázal.
Dovolatel nesouhlasí též s hodnocením svého chování jako poskytování právních služeb ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb. Žalobce však v této souvislosti nevymezuje žádný dovolací důvod, ani předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu vady řízení, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když jej odvolací soud neseznámil s odlišným právním názorem (kdy posoudil žalovaný skutek jako výkon veřejné moci a zabýval se otázkou, zda šlo o oprávněnou kritiku, kterou se soud prvního stupně nezabýval) a s tím, že ve svém rozhodnutí bude vycházet z tzv. notoriet (skutečností známých soudu z úřední činnosti), a neumožnil mu, aby se k nim vyjádřil. V důsledku toho odvolací soud podle dovolatele vydal překvapivé rozhodnutí.
Dovolatel v souvislosti s tímto vytýkaným procesním postupem nevymezil v souladu s ustanovením §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádný dovolací důvod (otázku procesního práva), ani předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom rozhodnutí odvolacího soudu může přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nadto dovolací soud v prezentovaném postupu odvolacího soudu neshledává ani žádné procesní pochybení, neboť z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by soud byl povinen poučit účastníka o svém právním názoru již v rámci předvolání k jednání. Takového poučení, a to tehdy, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, se poskytuje zásadně při jednání (srov. §118a a §213b o. s. ř.). Obdobně dokazování se provádí při jednání (§122 odst. 1 a §211 o. s. ř.) a sem je tak nutno směrovat i poučení účastníků o tom, že soud nebude prokazovat skutečnosti, které jsou mu známy z vlastní činnosti. Nedostaví-li se účastník k jednání soudu, ač byl k němu řádně předvolán (§215 o. s. ř.), nemůže se mu dostat poučení, která se jinak při jednání účastníkům poskytují, a účastník nemá možnost ani jinak reagovat na průběh jednání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu