ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3112.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3112/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce "International Holding ENVI" akciová společnost, identifikační číslo osoby 25254138, se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1223/2a, zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1224/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 156/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 58 Co 414/2015-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 16/99, v němž se domáhal zaplacení částky 32 190 000 Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci částku 158 100 Kč, zamítl žalobu do částky 1 841 900 Kč a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 788 066 Kč potvrdil a ohledně částky 53 834 Kč jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 53 834 Kč. Současně uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (po doplnění dokazování o rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu v posuzovaném řízení) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celkovou délku řízení, které trvalo od 8. 1. 1999 do 13. 8. 2015, tj. 16 let a 7 měsíců, ani s přihlédnutím ke všem okolnostem nelze považovat za přiměřenou a že k odškodnění nemajetkové újmy nepostačuje konstatování porušení práva. S ohledem na značnou délku řízení vyšel ze základní částky 17 000 Kč za každý rok řízení (v poloviční výši za první dva roky), když délku řízení neshledal jako natolik extrémní, a to i s přihlédnutím ke zcela formálním procesním aktivitám žalobce v konečné fázi řízení, které se na délce řízení rovněž podílely, aby za odpovídající byla považována částka na horní hranici rozpětí stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Odvolací soud neshledal žádné důvody, které by vedly k navýšení základní částky ještě nad rámec tohoto rozpětí. Požadoval-li žalobce odškodnění ve výši odpovídající judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), poukázal odvolací soud, že judikatura ESLP připouští odškodňování na národní úrovni v nižších částkách, než je tomu v rozhodnutích ESLP v obdobných případech. Podle odvolacího soudu se nejednalo o řízení obecně významné, které by odůvodňovalo použití vyšší základní částky. Značná délka řízení se pak odrazila v částce cca v polovině daného rozpětí, kdy zásadně je přiznávána částka 15 000 Kč. Základní částku 264 917 Kč odvolací soud dále modifikoval, když shledal důvody ke snížení o 30 % z důvodu procesní složitosti, neboť řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy. Dále přikročil ke snížení o 20 % pro chování poškozeného, neboť na délce řízení se podílel, a to nikoliv bezvýznamnou měrou, i sám žalobce, když jak dovolací řízení, tak i řízení o ústavní stížnosti inicioval pouze formálně (dovolání nemělo obligatorní náležitosti a ústavní stížnost byla podána zjevně opožděně), zřejmě ve snaze prodloužit již tak dlouhé řízení a navýšit s tím související odškodnění. Řízení tím bylo od právní moci rozsudku prodlouženo o cca 1 rok a 8 měsíců. Odvolací soud na druhou stranu navýšil základní částku o 20 % s ohledem na postup soudních orgánů kvůli značným obdobím nečinnosti v celkové délce 7 let a 8 měsíců, které se na celkové délce řízení podílely nepochybně významnou měrou. Konečně navýšil základní částku o dalších 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, a to s ohledem na značnou částku, která byla předmětem sporu.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku (částečného zamítnutí žaloby) napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, který při stanovení výše peněžitého zadostiučinění přihlédl i ke skutečnosti, že dovolání bylo odmítnuto pro nedostatek obligatorních náležitostí a ústavní stížnost byla podána zjevně opožděně, a dovodil z toho snahu žalobce prodloužit již tak dlouhé řízení a navýšit s tím související odškodnění. Dovolatel proti tomu namítá, že svůj nárok vůči žalované uplatnil ještě před odvolacím jednáním v posuzovaném řízení.
Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolatel přitom v této souvislosti nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, tedy přípustný důvod dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Krom toho je věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (např. od podání žaloby v původním řízení do sepisu žaloby zahajující řízení kompenzační). V prvém případě se uplatní závěry z části V. Stanoviska o tom, že odvolací soud má povinnost doplnit dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno. Ve druhém případě není doplnění dokazování odvolacím soudem na místě, neboť pro rozhodnutí ve věci je třeba mít důkazně podložen výhradně ten časový úsek řízení, který žalobci vymezili v žalobě a jehož konec již uplynul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013).
Z obsahu žaloby, odvolání a vyjádření žalobce při jednání soudu (vč. vyjádření k postupu soudu a k provedenému dokazování, doplnění vylíčení rozhodujících skutečností, označení a předložení důkazů týkajících se dalšího průběhu posuzovaného řízení) nelze nijak dovodit, že by žalobce svůj nárok omezil pouze na určitou část původního řízení a že tedy odvolací soud neměl doplňovat dokazování a hodnotit průběh posuzovaného řízení k datu vyhlášení svého rozhodnutí.
Nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu je rovněž námitka dovolatele, nadto zcela nekonkrétní, „že odvolacím soudem učiněné závěry v neprospěch žalobce, tedy krátící nárok žalobce, se nezakládají na skutkových zjištěních tak, jak jsou tato doložitelná v soudním spisu.“
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu bagatelizaci významu posuzovaného řízení pro žalobce, míjí se zcela s důvody napadeného rozhodnutí, když odvolací soud, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, shledal dokonce zvýšený význam řízení pro žalobce a z tohoto důvodu peněžité zadostiučinění navýšil.
Navíc Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani požadavek dovolatele, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku „přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku trvání soudního řízení“ a aby se odchýlil od „vzorců a rozpětí částek“ vyplývajících ze Stanoviska.
Dovolací soud (senát dovolacího soudu) na podkladě argumentů předkládaných dovolatelem nedospěl k právnímu názoru odlišnému od dosavadních rozhodnutí dovolacího soudu a Stanoviska, což je jediným možným předpokladem postupu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tedy postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který je podle zákona oprávněn ve smyslu §237 o. s. ř. dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak (nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).
Důvodem pro takový postup není ani přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Byť se podle §26 OdpŠk právní vztahy upravené v zákoně č. 82/1998 Sb., pokud není v zákoně stanoveno jinak, řídí občanským zákoníkem, nelze pominout, že ustanovení §31a OdpŠk obsahuje v zásadě samostatnou úpravu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, tudíž není důvodu, aby výklad tohoto ustanovení v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku doznal zásadních změn. Poukazuje-li dovolatel na novou právní úpravu náhrady újmy na zdraví, nezbývá než konstatovat, že ani za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se výše zadostiučinění podle §31a OdpŠk od výše náhrady škody na zdraví zásadně neodvíjela, zvláště ne v případě zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.
Kromě toho na základě dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze ani v oblastech neregulovaných zákonem č. 82/1998 Sb. dospět k závěru, že by s přijetím nového občanského zákoníku bylo spojeno zcela zřetelné a plošné navýšení částek přiznávaných z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Účelem Stanoviska v souladu s ustanovením §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích bylo sjednocení rozhodovací praxe soudů. Přijetí stanoviska je nástrojem, který má soudům umožnit, nejen aby mezi jejich rozhodnutími v obdobných věcech nebyly zásadní rozdíly a aby tak soudní rozhodnutí a výklad zákona byly pro účastníky předvídatelné, ale i aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu rozpor mezi výší peněžitého zadostiučinění přiznaného na základě Stanoviska a výší odpovídající judikatuře ESLP, je tato jeho výhrada zcela nekonkrétní, když ani v dovolání žádné rozhodnutí ESLP ve srovnatelné věci neoznačuje a nepředkládá. Nadto ze samotného Stanoviska (srov. zejm. vyjádření jeho účelu v části I.) vyplývá, že Nejvyšší soud při formulaci svých závěrů vyšel právě z judikatury ESLP.
Navíc již v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud konstatoval, „že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a odst. 3 OdpŠk shora zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., Evropský soud, liché. Pozornému čtenáři Stanoviska přitom nemohlo ujít, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše, než žalobcem zmiňovaných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud (viz část VI. Stanoviska).“
Jenom pro úplnost dovolací soud dodává, že Stanovisko sice vychází ze základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení (polovina za první dva roky), nicméně soudy musí vždy (rovněž v souladu s judikaturou ESLP) zohlednit konkrétní okolnosti případu, a to podle jednotlivých kritérií demonstrativně uvedených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. Každá taková jednotlivá okolnost přitom může být důvodem navýšení zadostiučinění až o 50 %, přičemž s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení (samozřejmě i snížení) i ve větším rozsahu. Výsledná částka peněžitého zadostiučinění se tak ve svém výsledku může zcela zásadně lišit od částky dané prostým součinem shora uvedené základní částky a celkové délky řízení v letech. Stanovisko tedy v žádném případě nepředstavuje překážku přiznání zadostiučinění, které bude skutečně přiměřené závažnosti nemajetkové újmy. To že si žalobce v nynější věci představoval přiznání zadostiučinění v diametrálně vyšší částce, než jakou odvolací soud shledal přiměřenou, bez dalšího přípustnost dovolání, natož důvod pro odklon od dosavadní judikatury, nezakládá (srov. již shora uvedený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu