ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3189.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3189/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce JUDr. Leoše Materny , správce konkurzní podstaty úpadce Víceúčelového komerčního zařízení, veřejné obchodní společnosti , IČ 13585282, se sídlem ve Sloupnu 13, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury , se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce, a to a) J. P. , b) J. L. , c) Mgr. K. P. , a d) H. P. , jako právních nástupců K. P., zemřelého dne 16. 1. 2011, a e) Víceúčelového komerčního zařízení, veřejné obchodní společnosti , IČ 13585282, se sídlem ve Sloupnu 13, o náhradu škody ve výši 11 119 586 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 98/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2015, č. j. 21 Co 493/2013-1368, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013, č. j. 13 C 98/97-1145, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2015, č. j. 21 Co 493/2013-1368, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, č. j. 13 C 98/97-1145, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku ve výši 1 400 187 Kč s 19% úrokem z prodlení z přiznané částky od 7. 5. 1997 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že o zbytku vymáhané částky stejně jako o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 21 Co 493/2013-1368, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1 400 187 Kč s příslušenstvím (výrok I) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 237 818 Kč s 19% úrokem z prodlení od 7. 5. 1997 do zaplacení (výrok II). Ve zbývající části výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Odvolací soud dále rozhodl, že o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV).
Celkové částky 11 119 586 Kč s příslušenstvím se žalobce z pozice správce konkurzní podstaty úpadce Víceúčelového komerčního zařízení, veřejné obchodní společnosti, domáhal jako náhrady škody, která měla úpadci vzniknout vydáním čtyř nezákonných rozhodnutí Obecního úřadu Sloupno, jimiž bylo úpadci zakázáno pořádání veřejných hudebních produkcí. Škoda měla podle žalobce spočívat v ušlém zisku, v následné neschopnosti úpadce a jeho společníků dostát svým závazkům, v zastavení nemovitého majetku a omezení práva nakládat s ním, stejně jako ve vynaložených nákladech ve správním řízení.
Žalovaná napadla včasným dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a II a rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku. Nejvyšší soud však dovolání žalované podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl a v části napadající rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadla nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).
Je-li žalovanou namítáno, že v případě, pokud si žalobce neobstaral autorské svolení k veřejnému užití zvukových záznamů před jejich konáním dle příslušných předpisů, byl žalobci přiznán ušlý zisk z nepovolené činnosti, jde o řešení otázky příčinné souvislosti, která není způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalovaná proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozporuje-li žalovaná věrohodnost výpovědí svědků, na jejichž základě měl odvolací soud za prokázanou existenci škody a příčinné souvislosti, brojí pouze proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5433/2008). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Žalovaná však v tomto ohledu odvolacímu soudu dovoláním nevytýká ničeho.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že Krajský soud v Hradci Králové nezákonná rozhodnutí zrušil, protože obecní úřad zákaz hudebních produkcí opřel o nesprávný právní předpis, nicméně obecní úřad mohl podle žalované zakázat hudební produkce z důvodu neobstarání autorského svolení k veřejnému užití zvukových záznamů. Při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud přihlédl k tomu, že soud je v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán tím, že pravomocné rozhodnutí bylo příslušným orgánem zrušeno pro nezákonnost a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu