ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.319.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 319/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1–Novém Městě, Opletalova 1535/4 proti žalovaným 1) obchodní společnosti XIO.CZ, a.s ., se sídlem v Praze 3–Vinohradech, Soběslavská 48, IČ 26226260, zastoupené opatrovníkem Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 1153/13, 2) SC Servis, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 48, IČ 46709088 , zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, 3) České spořitelně, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČ 45244782, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, 4) Raiffeisenbank a.s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, IČ 49240901, 5) Cleverlance Enterprise Solutions a.s. , se sídlem v Praze-Nuslích, Na Zámecké 8/410, IČ 27408787, zastoupené Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 564/34, 6) Ing. T. M. , zastoupenému Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 564/34, 7) Ing. J. Š. , zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o autorskoprávní nároky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 116/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 1 Co 58/2014, 1 Co 59/2014, 1 Co 60/2014-818, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v řízení o autorskoprávní nároky žalobkyně usnesením ze dne 29. října 2014, č. j. 1 Co 58/2014, 1 Co 59/2014, 1 Co 60/2014-818, výrokem II. potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č.j. 32 C 116/2005-579, kterým byl opatrovníkem první žalované pro toto řízení ustanoven Mgr. David Belha, advokát se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, a výrokem III. potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 32 C 116/2005-759, kterým Městský soud v Praze neschválil smír uzavřený mezi žalobkyní a první žalovanou.
Proti citovaným dvěma výrokům usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 18. prosince 2014 vlastnoručně sepsané dovolání. To po té doplnil její zástupce z řad advokátů podáním ze dne 25. února 2015 (k dovolání sepsanému žalobkyní pak s ohledem na ustanovení §241a odst. 5 o.s.ř. nemohl dovolací soud přihlížet). Dovolání je podáno z důvodu, že napadené rozhodnutí má spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přičemž údaj o tom, v čem má spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení, je uveden v bodě I. a bodě II. dovolání žalobkyně.
Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje proto, aby napadený výrok II. byl změněn tak, že první žalované se ustanovuje opatrovník JUDr. Zdeněk Juřina, advokát se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6 a výrok II. pak změněn tak, že smír mezi žalobkyní a první žalovanou se schvaluje.
K dovolání žalobkyně se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila třetí žalovaná, která poukázala na to, že dovolání žalobkyně proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o.s.ř. a navíc obě rozhodnutí jsou správná a v souladu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud řízení o dovolání žalobkyně proti oběma napadeným výrokům buď zastavil nebo dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolatelka k předpokladům přípustnosti uvádí, že dovolání „je podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Ve skutečnosti však dovolatelka žádnou takovou otázku nevymezuje, když pouze nesouhlasí s ustanovením opatrovníka první žalované a chce, aby jejím opatrovníkem byla ustanovena jiná osoba a polemizuje s důvody, pro které odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o neschválení smíru mezi žalobkyní a první žalovanou. V důsledku toho není v dovolání uvedeno, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.). Tato vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o.s.ř.a §243b o.s.ř.). Z vyložených důvodů dovolací soud proto toto dovolání za použití ustanovení §243f odst. 2 o.s.ř. a s přihlédnutím k ustanovení §243c odst. 1 téhož zákona odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu