ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3243.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3243/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce L. N. , zastoupeného Mgr. Milanem Fritzem, advokátem se sídlem v Holešově, Masarykova 65, proti žalovanému R. M. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 95/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2015, č.j. 1 Co 144/2015-125, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se podáním ze dne 16. prosince 2013 domáhal ochrany osobnosti s uložením povinnosti žalovanému zdržet se dalšího poškozování dobrého jména, cti, důstojnosti a zasahování do osobnostních práv žalobce s náhradou nemajetkové újmy ve výši 500.000 Kč. Protiprávní zásah žalobce spatřoval v tvrzené křivé výpovědi žalovaného jako svědka ze dne 25. března 2013 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 109/2012 před Okresním soudem v Přerově.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále také „soud prvního stupně“) žalobce vyzval usnesením ze dne 15. ledna 2014, č.j. 74 C 95/2013-3, k odstranění vad žaloby s tím nechť uvede, jakými výroky jej žalovaný křivě obvinil a pomluvil a aby specifikoval rozsah zásahu do svých osobnostních práv. Žalobce však vady žaloby neodstranil.
Soud prvního stupně na tuto procesní situaci reagoval usnesením ze dne 29. září 2015, č.j. 74 C 95/2013-116, kterým podání žalobce ze dne 16. prosince 2013 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č.j. 1 Co 144/2015-125, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že ze spisu vyplynulo, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se žalobci neustanovuje zástupce ve smyslu §30 o.s.ř., vyzval soud prvního stupně žalobce, aby doplnil žalobu o skutková tvrzení usnesením ze dne 11. srpna 2015, č.j. 74 C 95/2013-100, ve kterém žalobce rovněž poučil o tom, že nebudou-li vady žaloby odstraněny ve lhůtě deseti dnů od jeho doručení, soud žalobu odmítne. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 13. srpna 2015. Žalobce však doposud vady žaloby neodstranil. Soud druhého stupně proto uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 22. prosince 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Žalobce podal dne 10. února 2016 proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání v němž uvedl, že z něj soudy obou stupňů činí hlupáka a znemožňují mu spravedlivé soudní řízení a jinak mu škodí; zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Předmětné dovolání bylo doplněno podáním ustanoveného zástupce z řad advokátů ze dne 20. června 2016, ve kterém dovolatel poukazuje na to, že označil soudní řízení i konkrétní soudní jednání, na němž mělo dojít ze strany žalovaného k zásahu do osobnostních práv dovolatele. Označil tedy konkrétní skutečnosti a jeho podání tak je určité a projednatelné. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
V projednávané věci dovolatel otázku případné přípustnost předmětného dovolání nikterak nevymezil a nedostál tak zákonným požadavkům procesního předpisu. Dovolatel neupřesnil, o jaký z výše uvedených předpokladů přípustnosti by se eventuálně mělo jednat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu