ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3320.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3320/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 630 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 168/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, č. j. 44 Co 142/2013-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 7 C 168/2012-247, zastavil řízení o úrok z prodlení od 6. 4. 2007 do 5. 10. 2007 z částky 2 800 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 2 630 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III – V).
K podanému odvolání Krajský soud v Brně jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 77 500 Kč s příslušenstvím a částku 3 150 Kč s příslušenstvím. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jakož i ve zbývající části výroku II, potvrdil. Výrokem III rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 61 200 Kč.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky celkem 2 630 000 Kč s příslušenstvím (žalobce původně požadoval částku 2 800 000 Kč s příslušenstvím, mimosoudně mu však byla žalovanou přiznána částka 85 000 Kč, do jejíž výše byla žaloba vzata zpět a řízení bylo zastaveno, a dalších 85 000 Kč bylo žalobci pravomocně přisouzeno v průběhu řízení) skládající se z částky 25 100 Kč jako majetkové škody, která mu měla vzniknout z titulu náhrady nákladů řízení vynaložených na řízení o stížnosti projednávané u Evropského soudu pro lidská práva, a z částky 2 604 900 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 428/97.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku II a v části výroku III, kterou žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení přesahující částku 61 200 Kč, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas žalobce se základní částkou (s výší) zadostiučinění.
Námitka žalobce, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil kritérium extrémní délky řízení upravené v §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že při zvlášť dlouhých řízeních je nutné počítat s vyšší základní částkou, spíše k její horní hranici podle judikatury, a vyšel tak ze základní výměry odškodnění v částce 18 000 Kč za první dva roky a za každý další rok řízení (srov. část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že řízení bylo skutkově i právně složité, že bylo nutno vypracovat několik znaleckých posudků, že řízení probíhalo na několika stupních soudní soustavy, a že složitost řízení významně ovlivnila jeho délku, přičemž s ohledem na to částku odškodnění snížil (srov. část IV. písm. a/ Stanoviska).
Výše uvedené námitky proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Nadto dovolací soud konstatuje, že posouzením kritérií složitosti předmětného řízení, postupu soudů v posuzovaném řízení, významu předmětu řízení pro žalobce ve smyslu §31a odst. 3 písm. b), d), e) OdpŠk, jakož i stanovením výchozí částky zadostiučinění se již zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3543/2011, a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. uvedený rozsudek).
Námitky žalobce, že odvolací soud v posuzovaném řízení pochybil, když při rušení rozsudku soudu prvního stupně nezrušil závislý výrok o zrušení spoluvlastnictví a posléze se snažil o již komplikovanou nápravu, že se soudy nijak nevypořádaly s jeho námitkou ohledně změn v obsazení soudu v posuzovaném řízení, které byly příčinou průtahů, neefektivity a neschopnosti soudu (postup orgánů veřejné moci), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Z kontextu napadeného rozsudku je zjevné, že rovněž nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Námitka žalobce, že se odvolací soud dopustil nesprávného postupu, když v nyní napadeném rozhodnutí pouze zopakoval své dřívější závěry uvedené v rozsudku, který byl zrušen dovolacím soudem, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud v napadeném rozsudku popsal konkrétní postup výpočtu částky zadostiučinění (o kolik procent a z jakých důvodů byla základní částka zvýšena či snížena), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3543/2011. Skutečnost, že odvolací soud převzal své dřívější závěry, které dovolací soud shledal v souladu s judikaturou, na tom nic nemění.
Námitky žalobce, že se odvolací soud nevěnoval následkům předmětných průtahů do jeho osobnostní sféry, i když byla narušena nejen psychická integrita, ale i zdraví žalobce, směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která uvedeným tvrzením žalobce neodpovídají. Jde proto o námitky skutkové, ke kterým nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. přihlédnout.
Námitka žalobce, že pod §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nespadají případy odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. a že odvolací soud při výpočtu nároku na náhradu nákladů řízení vycházel z nesprávné výše tarifní hodnoty, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, neboť odvolací soud postupoval při výpočtu výše náhrady nákladů řízení podle ustanovení §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku posoudil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely. V rozsahu námitky žalobce, že nesprávnost nákladového výroku spočívá v pominutí některých nákladů řízení a úkonů právních služeb, proto dovolání není přípustné, neboť náhrada nákladů řízení za dva úkony právní služby, kterou soudy žalobci podle jeho tvrzení odepřely, nepřevyšuje 50 000 Kč.
V rozsahu, v němž žalobce napadá výrok o nákladech řízení vynaložených na řízení o stížnosti projednávané u Evropského soudu pro lidská práva, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť se nejedná o peněžité plnění převyšující částku 50 000 Kč.
K žalobci namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o úrok z prodlení z částky 2 800 000 Kč, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu