ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3500.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3500/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, proti žalované P-holding, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby 247 15 484, zastoupené Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem Advokátní kanceláře KAŇKA & ŠAFKA, advokáti s. r. o., se sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, 150 00 Praha – Smíchov, za účasti Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby 004 08 026, vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2015, č. j. 15 Co 481/2014-296, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřím Šafky, advokáta Advokátní kanceláře KAŇKA & ŠAFKA, advokáti s. r. o., se sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, 150 00 Praha – Smíchov.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“ rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 60 C 92/2011-258, zamítl žalobu o určení, že označené nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky a předmětné pozemky jsou ve správě Státního pozemkového úřadu, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na její straně Městský soud v Praze (dále již „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 15 Co 481/2014-296, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil, že „Zásadní spornou otázkou tohoto řízení bylo posouzení, zda A. H. se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud I. stupně při řešení této předběžné otázky – vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 1277/2013-197 – správně uzavřel, že za situace, kdy vlastnictví předmětných nemovitostí získal A. H. na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, ve spojení se zápisem do katastru nemovitostí, nelze již jeho vlastnictví v tomto řízení zpochybnit přezkum správnosti tohoto soudního rozhodnutí.“ Bezchybný je tak závěr soudu I. stupně, že nabytím právní moci citovaného rozsudku soudu I. stupně ukládajícím prohlášení vůle byla uzavřena mezi Pozemkovým fondem ČR jako převádějícím a p. A. H. jako nabyvatelem smlouva o převodu předmětných pozemků, která následně byla vložena do katastru nemovitostí...V souladu s ust. §133 odst. 2 obč. zák. tak došlo k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům z České republiky – Pozemkového fondu ČR na p. A. H., který se tak stal vlastníkem předmětných pozemků...Lze souhlasit i se závěrem prvoinstančního soudu, že platnost převodu vlastnického práva soudním rozhodnutím nemůže zpochybnit ani skutečnost, že předmětné pozemky byly církevním majetkem, když závěr pravomocného rozsudku o možnosti je převést na fyzickou osobu (A. H.) již v tomto řízení nelze (a tomuto soudu to ani nepřísluší) – s ohledem na ústavněprávní hledisko principu právní jistoty, závaznosti pravomocného rozhodnutí (§159a o. s. ř.) i důvěru účastníků v jeho neměnnost – revidovat.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, eventuelně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce platnosti předmětné převodní smlouvy, jejímž předmětem byl nemovitý majetek, který ve smyslu (tzv. blokačního) ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., v rozhodném znění, nebylo možné platně převádět. Takový převod, došlo-li k němu, je ve smyslu §39 obč. zák. a §3028 odst. 2 o. z., (absolutně) neplatný, neboť svým obsahem odporuje zákonu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření naopak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání buď odmítl pro jeho nepřípustnost, případně je zamítl vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správně a je v souladu s dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu v téže věci. Žalovaná tento svůj právní názor ve svém vyjádření podrobně – i odkazem na označenou judikaturu – podrobně rozvedla.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) plně reflektoval(y) závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), na který ve svém kasačním rozsudku (v této právní věci) ze dne 30. července 2013sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, odkázal dovolací soud, a jenž se týkal právní závaznosti pravomocného rozsudku ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., a to s dosahem ve vztahu mezi dotčenými účastníky daného řízení. V posledně zmíněném kasačním rozhodnutí dovolací soud také vyložil, že „s ohledem na princip právní jistoty, především však s ohledem na připomenutou otázku závaznosti předchozího rozhodnutí, nelze při řešení otázky absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. či ve smyslu jiného právního předpisu pominout a z hlediska právního posouzení věci nereflektovat, jestliže k uzavření smlouvy došlo v důsledku rozhodnutí soudu ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že pokud uvedeným způsobem došlo k prohlášení projevů vůle, resp. k uzavření předmětné smlouvy, je v takto pravomocném rozsudku – z povahy věci – (pozitivně) vyřešena i otázka platnosti uzavřené smlouvy, přičemž mimo zákonem předvídané procesní instrumenty (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost, obnova řízení) nepřichází v úvahu tímto rozhodnutím založený hmotněprávní a po povolení vkladu vlastnického práva i věcně právní vztah negovat v jiném soudním řízení v rámci předběžné otázky platnosti takové smlouvy.“
K tomu je vhodné poukázat na právní závěr judikovaný Ústavním soudem České republiky (dále již „Ústavní soud“), že „změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů, vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
S přihlédnutím k odvolacím soudem aplikovanému §159a odst. 4 o. s. ř. to tedy v poměrech této právní věci znamená, že žalobkyně coby právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky (nikoliv nástupkyně „svého druhu“) nemůže nově skutkově a právně argumentovat a pomíjet tak pro ni plynoucí vázanost z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. května 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, jímž byla uvedenému fondu uložena povinnost uzavřít s A. H. smlouvu o převodu (mimo jiné) předmětných pozemků. Kromě toho není ani možné posuzovat „platnost“ pravomocného soudního rozhodnutí z pohledu §39 obč. zák., a to ani v případě, jednalo-li se o rozhodnutí o prohlášení projevu vůle s uzavřením převodním smlouvy (k tomu srov. závěr odůvodnění shora cit. kasačního rozhodnutí dovolacího soudu).
Jinými slovy řečeno, z §159a odst. 2 až 4 o. s. ř. vyplývá, že, není-li pravomocný výrok rozsudku subjektivně závazný pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení, a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci je výrok pravomocného rozsudku v jiných věcech, než ve kterých se rozhoduje o osobním stavu (statusových věcech), závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné moci při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2429/2013).
Protože ze shora již vyložených důvodů žalobkyně coby právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky nemůže nově skutkově či právně argumentovat, odvolací soud při zjištěném skutkovém stavu věci, který nelze v dovolacím řízení nijak revidovat, nepochybil, přistoupil-li k aplikaci §159a odst. 4 o. s. ř. a ke shora již zreferovanému právně kvalifikačnímu závěru, jenž zohledňuje i zmíněné ústavně právní souvislosti.
Za této situace proto dovolací argumentace dovolatelky nemohla založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu jednak reflektuje závěry obsažené v označeném kasačním rozsudku, jakož i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se §159a odst. 4 o. s. ř., aniž by tím byl současně popřen význam a dosah, respektive právní důsledky dovolatelkou zmiňovaného „blokačního paragrafu zákona o půdě.“
Dovolání žalobkyně bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu