ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.378.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 378/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. M. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalovanému V. Č. , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 15/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 1 Co 288/2013-131, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. července 2013, č. j. 15 C 15/2013 - 121, zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že se žalobce po žalovaném domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 2.900.000,- Kč z titulu ochrany osobnosti. Žalobce požadoval úplné osvobození od soudních poplatků na základě §11 odst. 2 písm. t [popřípadě d)] zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále pouze „zákon o soudních poplatcích“) neboť jeho nárok vznikl z titulu újmy, kterou utrpěl jako poškozený při dopravní nehodě, za níž byl žalovaný pravomocně odsouzen v trestním řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že na danou věc se nevztahuje osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, protože předmětem řízení není náhrada škody, ale ochrana osobnosti. Na výzvu soudu žalobce doložil prokazatelně pouze výši částečného invalidního důchodu, avšak nikoliv již to, že nedisponuje dalšími příjmy. Přitom je žalobce minimálně od roku 2011 společníkem i jednatelem v pěti obchodních společnostech. Soud prvního stupně dovodil, že pouhá tvrzení žalobce o pasivitě těchto společností nejsou dostačující a vzal v úvahu, že v domě na jeho adrese je sídlo všech společností, na nichž se podílí, přičemž dům vlastní společnost Gavreta s.r.o., jejímž je žalobce jediným společníkem a jednatelem.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 1 Co 288/2013 – 131, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci žalobce není osvobozen od soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. t) zákona o soudních poplatcích. Ačkoliv v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 1 T 186/2010 – 100, se uvádí, že žalobce v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 51.008,- Kč a v tomto nároku byl odkázán podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále pouze „trestní řád“) na řízení ve věcech občanskoprávních, žalobce nijak nedoložil, že by byl v trestním řízení odkázán na občanskoprávní řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Předmět řízení v dané věci pak osvobození od soudních poplatků podle §11 zákona o soudních poplatcích nepodléhá. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobce své poměry dostatečně nedoložil a za této situace ani odvolací soud neshledal nemajetnost žalobce odůvodňující přiznání osvobození od soudních poplatků.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 20. prosince 2013, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 20. ledna 2014 včasné dovolání, v němž namítá, že podle současného znění §11 odst. 2 písm. t) zákona o soudních poplatcích (nyní §11 odst. 2 písm. q) je od soudního poplatku osvobozen navrhovatel v řízení o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, který byl pravomocným odsuzujícím rozhodnutím v trestním řízení se svým nárokem nebo v jeho zbytku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolatel poukazuje na to, že podle tehdy platného §229 trestního řádu bylo možné odkázat na občanskoprávní řízení pouze s nárokem na náhradu škody, odkaz na jinou újmu než majetkovou tehdy §229 neumožňoval. Podle jeho názoru se soudy dopustily přepjatého právního formalismu, když situaci posoudily tak, že byl odkázán na občanskoprávní řízení pouze s nárokem majetkové újmy, neboť tímto posouzením zvýhodňují ty poškozené, u kterých trestní soud rozhodoval až po účinnosti novely č. 181/2011 Sb. Dovolání pokládá dovolatel za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., neboť jím nastolená otázka podle něj nebyla v praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle něj jím nastolená otázka nebyla v praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Toto tvrzení spojuje s otázkou, zda je vlastní řízení o jeho žalobě na ochranu osobnosti, v rámci něhož požaduje přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s újmou, která mu byla žalovaným způsobena na zdraví, ze zákona osvobozeno od soudních poplatků (§11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích). Jak však vyplývá z obsahu spisu, a zejména z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, bylo soudy obou stupňů rozhodováno o žádosti žalobce (dovolatele) o osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o.s.ř.. Důvodem nevyhovění této žádosti dovolatele bylo, že neprokázal takové vlastní majetkové a příjmové poměry, které by přisouzení osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly. Dovolatel ve svém dovolání pak v této souvislosti neuvádí žádné skutečnosti, které by naplňovaly hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Z uvedeného důvodu proto toto dovolání není možno považovat za přípustné.
Protože tedy dovolatelem uvažovaný předpoklad dovolání v souzené věci naplněn nebyl, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Jako obiter dictum však dovolací soud cítí potřebu zmínit to, že pokud soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zmiňovaly institut osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 2 písm. d) (případně písm. t) zákona o soudních poplatcích, na což obsah dovolání žalobce reaguje fakticky výlučně, pak podle tohoto ustanovení, ve znění do 31. prosince 2013, se od soudních poplatků osvobozuje navrhovatel v řízení o náhradu škody na zdraví včetně náhrady škody na věcech vzniklé v souvislosti s ublížením na zdraví a náhrady nákladů léčení.
V souzené věci je nepochybné, že se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy představované poškozením jeho zdraví, která mu měla být způsobena protiprávním zásahem žalovaného spočívajícím v jím způsobené dopravní nehodě. Je třeba připomenout, že ustanovení §11 odst. 2 písm. d) zákon a o soudních poplatcích je formulováno v zásadě obecně potud, pokud zmiňuje, že se vztahuje na žalobce „ kterému byla způsobena újma, v řízení o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením“ , jímž je nepochybně i řízení, v němž žalobce žádá z některého z uvedených důvodů o náhradu nemajetkové újmy v penězích .
Ostatně tato skutečnost se plasticky vyjeví i v případě nové úpravy, kterou přináší zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle jehož ustanovení §81 odst. 1 je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle ustanovení §82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Konečně podle ustanovení §2951 odst. 2 se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (obdobně lze srovnat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 4429/2015).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu