ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.388.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 388/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. M. L. , zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2015, č. j. 68 Co 224/2015-60, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 110.000,- Kč, která mu měla vzniknout z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 79/2007, ve kterém vystupoval v procesním postavení žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 19 C 126/2014-39, předmětnou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, když neshledal nesprávný úřední postup spočívající v tvrzených průtazích v namítaném řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2015, č. j. 68 Co 224/2015-60, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 79/2007 v přiměřené lhůtě, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v namítaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Uzavřel, že újma, která žalobci vznikla, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušením práva na projednání a rozhodnutí předmětné věci v přiměřené lhůtě, když v rozhodnutí podrobně rozvedl, proč k takovému aplikačnímu užití přistoupil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že „si je vědom, že úlohou dovolacího soudu není hodnotit skutková zjištění nižších soudů. Je však názoru, že nestandardní postup těchto soudů při hodnocení skutkových zjištění a v souhrnu nestandardní průběh celého odškodňovacího řízení, je důvodem, aby NS přistoupil ke zvýšení finančního odškodnění nemajetkové újmy.“ Vytýká odvolacímu soudu, že ten „bez řádného odůvodnění změnil rozsudek I. stupně.“ Podle dovolatele je „dovolání přípustné podle ust. §237 o. s. ř. a je podáno z důvodu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Dovolatel tuto právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, explicitně neformuluje, avšak z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem z hlediska §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění [dále též „OdpŠk“]. Domáhá se peněžního zadostiučinění s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem na základě svého skutkového závěru, když zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. S ohledem na §241a odst. 1 o. s. ř. ovšem taková skutková polemika, resp. z ní posléze vycházející právní polemika přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatel koneckonců ani v dovolání neformuloval příslušnou právní otázku, jež by podle §237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení odvolacím soudem zakládat přípustnost dovolání z důvodu, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (pouhý odkaz dovolatele na jiná rozhodnutí dovolacího soudu, vycházející z jiných skutkových zjištění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá), ani nevymezil, která právní otázka v dané věci dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Pokud jde o dovolatelem uplatněnou právní polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem z hlediska výkladu a aplikace §31a odst. 2 věty první OdpŠk, jež stanovící, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, považuje dovolací soud za nezbytné připomenout následující.
Jak forma, tak rozsah náhrady jsou vymezeny v ustanovení 31a odst. 2 OdpŠk. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Má-li být přistoupeno k peněžité náhradě, stanoví věta druhá povinnost přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo.
Ustálená judikatura dovolacího soudu je jednotná v tom, že jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto budou muset být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případných dalších skutečností, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek zvýšit či snížit (např. medializace případu). Stejně jako u vzniku škody je poškozený povinen tvrdit a prokazovat i vznik nemajetkové újmy, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2010, sp. zn. 2555/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
V otázce, zda dostačujícím prostředkem nápravy je konstatování porušení práva, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu řešení, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. , a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž nelze ani učinit závěr, že pro rozhodnutí zásadně významné skutkové okolnosti a jejich právní posouzení s vyložením interpretační a argumentační úvahy odvolacího soudu, by v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku nebyly zákonu odpovídajícím způsobem (podle §157 odst. 2 o. s. ř.) vyloženy, takže by (z hlediska posuzování přípustnosti dovolání) nebylo možné vůbec vyvodit, z jakého skutkového základu odvolací soud při rozhodování vycházel a jak jej po právní stránce posoudil. Přitom sama okolnost, že dovolatel s tímto právním posouzením věci odvolacím soudem nesouhlasí, přípustnost jeho dovolání – jak již bylo vyloženo shora – ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak neodpovídá ta část formulace v dovolání, v níž dovolatel – při vedení právní polemiky s rozhodnutím odvolacího soudu – odkazuje na jím označenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, případně Evropského soudu pro lidská práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné (účelně vynaložené) náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu