ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3902.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3902/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce T. B. , právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 20 C 48/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č. j. 13 Co 123/2015-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 20 C 48/2014-47, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 47/2006 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 27. 2. 2006 podáním žaloby u Okresního soudu v Kolíně ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovité věci, kde nynější žalobce vystupoval v procesním postavení žalovaného. Následně docházelo k četnému odročování jednání, ať už z důvodu potřeby vypracování znaleckého posudku, či z rozmanitých důvodů na straně účastníků řízení – snaha o smírné vyřešení sporu, nemožnost právního zástupce dostavit se k jednání (ať už z důvodu dovolené či z důvodu jiného soudního jednání), čekání na zjištění výše exekucí vedených na podíl žalobce na předmětné nemovité věci apod. Při jednání, jež se konalo dne 16. 9. 2009, došlo k vyhlášení usnesení č. j. 6 C 47/2006-112, kterým bylo řízení přerušeno do skončení exekucí vedených na spoluvlastnický podíl žalobce. Soud prvního stupně rozhodl dne 27. 9. 2012 o pokračování v řízení usnesením č. j. 6 C 47/2006-135, aniž by vyčkal na výsledek exekučních řízení. Následně docházelo k opětovnému odročování jednání. Usnesením ze dne 23. 12. 2013, č. j. 6 C 47/2006-188, soud prvního stupně z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení zastavil. Proti druhému výroku posledně uvedeného usnesení obě strany brojily odvoláním. Řízení skončilo dne 5. 9. 2014 nabytím právní moci usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 26 Co 304/2014-254.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Uvedl, že jednání po sobě následovala v přiměřených lhůtách. Prodleva delší šesti měsíců byla jen mezi daty 4. 9. 2006 až 4. 6. 2007, kdy oba účastníci požádali soud o poskytnutí času na jednání o mimosoudní dohodě o předmětu sporu. Nelze přičítat k tíži státu prodloužení doby řízení podle mínění žalobce neopodstatněným odročováním jednání nebo přerušením řízení, protože by tak došlo ke zpochybnění samé podstaty rozhodovací činnosti soudu a nezávislosti soudce při rozhodování. Správnost usnesení soudu o přerušení řízení nelze v kompenzačním řízení přezkoumávat.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by měla být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel namítá, že posuzované řízení bylo zatíženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, když doba jeho trvání přesáhla 8 let. V posouzení této skutečnosti se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), konkrétně od závěru „Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.“ Žalobce je přesvědčen, že posuzované řízení nedosahovalo takové složitosti, aby tím mohlo být odůvodněno osmileté trvání řízení. Dále dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 30 Cdo 4462/2009: „K námitce žalované, že soud v posuzovaném řízení nebyl nečinný a že stát nemůže odpovídat za průtahy způsobené účastníkem řízení, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že soud má dostatek procesních nástrojů k tomu, aby mohl obstrukce jednoho z účastníků eliminovat a aby řízení mohl systematicky směřovat k rychlé přípravě jednání, při němž by věc měla být projednána a rozhodnuta.“ Odvolací soud se tak dle názoru dovolatele dopustil pochybení, když odmítl jeho tvrzení, že je pouze na uvážení soudu, zda vyhoví žádosti o odročení jednání či nikoliv. Konečně dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, dle nějž nelze přičítat k tíži státu prodloužení doby řízení přerušením řízení, protože by tak došlo ke zpochybnění samé podstaty rozhodovací činnosti soudu a nezávislosti soudce při rozhodování. Dovolatel je přesvědčen, že se v posuzovaném řízení nejedná o posuzování, zda se rozhodnutím o přerušení řízení jednalo o vhodný procesní postup či nikoliv, ale zda v řízení došlo na základě tohoto úkonu na straně soudu k nesprávnému úřednímu postupu. Dovolatel namítá, že tříleté přerušení řízení je nutné považovat za průtah, když řízení bylo přerušeno z důvodu probíhajících exekučních řízení. Soud však nevyčkal konce těchto řízení a následně v řízení pokračoval. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Dovolatel žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalšího dovolatelem uvedeného důvodů, a to odchýlil-li se odvolací soud při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Ve vztahu k námitce dovolatele, že odvolací soud se měl odchýlit od Stanoviska, když se zabýval pouze existencí průtahů v řízení a nikoliv posouzením celkové délky řízení, dovolací soud uvádí, že takový závěr z rozsudků obou stupňů neplyne. Soudy nižších stupňů nikterak nepochybily, když z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci se zabývaly lhůtami mezi jednotlivými jednáními. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že se soudy obou stupňů zabývaly rovněž celkovou délkou řízení, přičemž hlavní důvod prodloužení řízení spatřovaly v jednání účastníků, kteří opakovaně žádali o odročování jednání.
Pokud jde o dovolatelem namítaný odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 30 Cdo 4462/2009, dovolací soud také v tomto rozsudku zopakoval, že „pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 220), jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Přitom se nerozlišuje, který z účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba řízení byla zapříčiněna pouze tím, že některý z účastníků využíval právními předpisy předvídaná procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý účastník počítat, neboť využití procesních práv nelze omezit.“ Citované rozhodnutí však bylo odlišné v tom, že v tam posuzované věci soudy nezabránily obstrukčnímu chování jednoho z účastníků řízení, ač k tomu měly dostatek procesních nástrojů. V nyní projednávané věci však v posuzovaném řízení nedocházelo k odročování jednání pouze z důvodů na straně jednoho účastníka řízení, ale byl to rovněž dovolatel, jenž o tato odročování žádal. Soudy nižších stupňů se tudíž nijak neodchýlily od výše citované judikatury, když tuto okolnost přičetly dovolateli k tíži.
V části dovolání napadající závěr odvolacího soudu o posuzování důvodnosti přerušení řízení dovolatel nevymezuje přípustnost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro tento dovolací důvod za splněný. Dovolání tak v této části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu