ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3907.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3907/2015
sp. zn. 30 Cdo 3908/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 110/70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti JUDr. Petra Kociána, exekutora se sídlem v Brně, Veveří 125, vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 224.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 135/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 58 Co 435/2014-87, a proti usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2015, č. j. 58 Co 435/2014-91, takto:
I. Dovolací soud spojuje ke společnému projednání dovolání žalobce řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 58 Co 435/2014-87, a proti usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2015, č. j. 58 Co 435/2014-91.
II. Dovolání žalobce se odmítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný
z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že dne 3. září 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno žalobcem podané dovolání do obou v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Dovolací soud za postupu podle §243b odst. 1 a §112 odst. 1 o. s. ř. nejdříve – v zájmu hospodárnosti – spojil řízení o podaném dovolání do obou v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze ke společnému projednání a následně se zabýval jejich přípustností.
Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 224.000,- Kč s příslušenstvím, způsobené mu údajně nepřiměřenou délkou exekučního řízení u Exekutorského úřadu Brno venkov pod sp. zn. 037EX 1949/05 (dále již „původní řízení“), vedeném proti němu (jako povinnému). Exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2005 a stále není skončeno (alespoň v době vydání rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem, ve spojení v záhlaví citovaným usnesením, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 12. června 2015, čj. 15 C 135/2013-65, kterým byla ve výroku I. žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto ve výroku II a III. o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že první dva roky bylo exekuční řízení vedeno u místně nepříslušného soudu, nicméně následně již byly činěny úkony v souladu se zákonem. Při hodnocení přiměřenosti délky exekučního řízení odvolací soud vzal v úvahu, že samotná délka daného řízení nebyla nijak nepřiměřená i vzhledem k procesní aktivitě žalobce, který podával nedůvodná odvolání takřka proti všem usnesením, které soud popř. exekutor v rámci exekučního řízení vydával, vznesl nedůvodnou námitku podjatosti soudců, podával nedůvodné návrhy na zastavení exekuce apod. Navíc při posuzování přiměřenosti délky exekučního řízení odvolací zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, tedy dokud existuje reálná šance, že by pohledávka oprávněného mohla být alespoň zčásti vymožena. V daném případě nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že se exekuční řízení již stalo neúčelným.
Odvolací soud poukázal též na rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ze kterého vyplývá, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty. Pokud tedy žalobce v exekučním řízení byl na straně povinného, je v zásadě vyloučeno, aby u něho vznikal stav nejistoty, neboť výsledek daného řízení je již předem co do základu znám. Poukázal i na zásadu „nemo turpitudinem suam allegare potest“, tj. že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního zneužití či porušení práva či nejednání v dobré víře. K odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že veškerá judikatura, na kterou dovolatel v odvolacím řízení odkazoval, se sice vztahovala k problematice exekučních řízení, avšak tato rozhodnutí se vždy týkala odškodnění osoby oprávněné, nikoliv povinné v exekučním řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s citovaným doplňujícím usnesením, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011.
Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že je závěr odvolacího soudu o přiměřenosti délky původního řízení v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, protože se s obsahem napadeného rozhodnutí míjí. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se zabýval otázkou, zda kroky činěné soudním exekutorem a soudem směřovaly k reálnému vymožení práva oprávněného. Ve výše citovaném rozhodnutí vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující), bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. O takovou situaci nicméně v případě dovolatele nešlo, neboť exekuce byla prováděna a plnila zákonem stanovený účel. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, může se exekutor dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště tehdy, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit. Citované rozhodnutí se s napadeným rozhodnutím rozchází i v tom, že v citované věci byl žalobce v exekučním řízení na straně oprávněného, na rozdíl od předmětné věci, kdy žalobce byl v původním (exekučním) řízení na straně povinného.
Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz ).
Jelikož dovolatel podal dovolání proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, včetně proti doplňujícímu usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odvolacího soudu ze dne 5. února 2015, čj. 58 Co 435/2014-91, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do tohoto výroku (srov. ustanovení §241a odst. 2 a ustanovení §237 až §238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované a vedlejšímu účastníku podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu