ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4160.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4160/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobců a) J. R. S., b) L. R. , obou zastoupených Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou, se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 147, proti žalované B. F., zastoupené JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, o určení neplatnosti darovací smlouvy a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 173/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 14. května 2014, č. j. 18 Co 86/2014-147:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 7 C 177/2010-116, zamítl žaloby o určení, že darovací smlouva ze dne 22. listopadu 2009, uzavřená mezi žalobci jako dárci a žalovanou jako obdarovanou, týkající se označených nemovitostí, je neplatná, a dále o určení, že vlastníkem označených nemovitostí jsou žalobci, a rozhodl náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „žalobci neprokázali, že by darovací smlouva, ať již její první či druhá verze, byly učiněny bez jejich vědomí a proti jejich souhlasu.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. května 2014, č. j. 18 Co 86/2014-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudkem pro uznání určuje, že předmětná darovací smlouva týkající se označených nemovitostí je neplatná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vysvětlil, že „pro vydání rozsudku pro uznání … byly v dané věci splněny všechny předpoklady … ust. §114b a §153a o. s. ř. Žalované byla zaslána do vlastních rukou žaloba a výzva k vyjádření se k žalobě s třicetidenní lhůtou k vyjádření s řádným poučením, jak se má vyjádřit a také poučením o tom, že neučiní-li tak, rozhodne soud rozsudkem pro uznání. Přesto se k věci nevyjádřila.“
Žalovaná (dále již „dovolatelka“) podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Neztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu v jeho závěru, „že žaloba nebyla natolik neurčitá, že by nebylo možné zaslat žalované výzvu k vyjádření se k žalobě“ , neboť má za to, že „žaloba byla nesrozumitelná a neurčitá“ . Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, jelikož dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Dovolání obsahuje právně bezpředmětnou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelka prostřednictvím svého advokáta kromě shora uvedeného nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu (na podkladě označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když se žalobci k dovolání dovolatelky prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, nebylo možné toto jejich vyjádření spojovat s účelně vynaloženým výdajem z hlediska rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že jejich vyjádření směřovalo do věci samé a neobsahovalo žádné výtky směřující do obsahové části dovolání, v němž absentovalo relevantní vymezení předpokladu či předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., pro kteroužto vadu bylo nakonec dovolání odmítnuto. Za této procesní situace proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu