ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4980.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4980/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 914 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 213/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, č. j. 11 Co 177/2015-48, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, č. j. 11 Co 177/2015-48, se mění na rozsudek, který zní:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2015, č. j. 26 C 213/2014-35, se potvrzuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 7. 7. 2014 se žalobce domáhal na žalované částky 914 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nezákonným vězněním v letech 1955 až 1958.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 26 C 213/2014-35, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a ztráty čestných práv občanských na dobu 3 let. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/1991, ve znění usnesení Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, byl shora uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následným usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/1991, bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie a poté bylo rozsudkem ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/1991, při nezměněném výroku o vině rozhodnuto, že se trest podle §227 trestního řádu neukládá. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 6 Tz 14/2011, byla shora uvedená rehabilitační rozhodnutí zrušena a věc byla přikázána k novému projednání Městskému soudu v Brně. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2012, 1 Rt 7/2011, bylo zastaveno trestní stíhání žalobce, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 2. 2012. Dopisem ze dne 11. 5. 2012 vyzval žalobce žalovanou k úhradě odškodnění 914 000 Kč (1 000 Kč za každý den věznění). Dopisem ze dne 28. 11. 2012 žalovaná žalobci sdělila, že shledala požadavek žalobce důvodným do částky 200 Kč jako paušální náhrady nákladů trestního řízení. V ostatním jeho žádosti nevyhověla.
Soud prvního stupně shledal, že nárok žalobce se promlčuje v šestiměsíční lhůtě podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, respektive lhůtě roční podle §35 OdpŠk. Promlčecí lhůta začala běžet od 11. 2. 2012, kdy se žalobce dověděl o zrušení nezákonných rozsudků a o zastavení trestního stíhání a tedy i o vzniku újmy. Nejpozději tedy žalobce mohl uplatnit svůj nárok u soudu 11. 2. 2013. Žalobce žalobu podal dne 7. 7. 2014, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, soud prvního stupně proto shledal námitku promlčení důvodnou.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že promlčení žalobcova nároku je třeba posuzovat podle ustanovení §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012. Odvolací soud uvedl, že teprve od právní moci usnesení Městského soudu v Brně mohl žalobce uplatnit své právo na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §101 obč. zák. Uplatněný nárok by se tedy promlčel marným uplynutím tří let. Vzhledem k tomu, že řízení bylo žalobcem zahájeno dne 7. 7. 2014, není námitka promlčení důvodná.
Kasační rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž poukázala na v obdobné věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015. Žalovaná považuje za nesprávné posouzení námitky promlčení, neboť promlčecí doba měla být posouzena podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv podle občanského zákoníku. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť napadeným usnesením se řízení nekončí. Promlčecí lhůtu navíc podle žalobce nelze počítat podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť to vylučuje §36 tohoto zákona.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být (za splnění dalších podmínek stanovených v §237 o. s. ř.) shledáno přípustným, neboť jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 122/2014). Rovněž důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, výstižně ozřejmuje (srov. zvláštní část důvodové zprávy k bodu 41 /§237, §238, §238a a §239/), že: „Dovolání může být podáno, nestanoví-li zákon jinak, proti každému rozhodnutí (rozsudku nebo usnesení meritornímu či jen procesní povahy) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno (a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo věc postoupena jinému soudu prvního stupně k dalšímu řízení anebo řízení zastaveno) nebo kterým byl schválen smír anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné.“
Námitka žalobce stran nepřípustnosti dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu tedy není důvodná.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení uplatněného nároku žalobce, neboť odvolací soud uvedenou otázku vyřešil odlišně od řešení přijatého Nejvyšším soudem.
Judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se vyvíjelo následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také „Úmluva“), byly žaloby vězněných osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od „rehabilitačního“ rozhodnutí, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva nabyla dne 18. 3. 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. 3. 1992. K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13).
K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11.2014. Podle tohoto stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy. Pokud je Evropská úmluva vykládána správně a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného stanoviska „[n]árok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.“
Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 dále uvedl, že „[t]ento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.“ Ústavní soud tedy nejprve prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, následně Ústavní soud vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě uzavřel, že k promlčení nároku došlo.
Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik nároku žalobce okamžik zproštění žalobce obžaloby. Nejvyšší soud proto vycházel z právní úpravy promlčení účinné ke dni zproštění žalobce obžaloby, tedy v roce 2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015).
V roce 2012 byl již účinný zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely č. 160/2006 Sb., jehož §32 odst. 3 věta první stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk začala v případě žalobce běžet nejpozději dne 11. 2 2012, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v souladu s ustanovením §14 OdpŠk, i při započtení stavení promlčecí doby v délce šesti měsíců byl tedy nárok žalobce v době podání žaloby dne 7. 7. 2014 promlčen (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015).
Vzhledem k tomu nemohl žalobce v době podání žaloby mít ani žádné legitimní očekávání ohledně důvodnosti svého nároku ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, na který odkázal odvolací soud, nelze na případ žalobce použít už proto, že v daném případě (na rozdíl od případu nyní posuzovaného) došlo ke zproštění žalobce obžaloby před účinností ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk, tedy před 27. 4. 2006.
Neuplatní se ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, na který rovněž odkázal odvolací soud, neboť v uvedeném případě se jednalo o zadostiučinění za nezákonnou vazbu žalobce v období od 30. 5. 2000 do 28. 6. 2001, tedy před účinností zákona č. 160/2006 Sb., zatímco v nyní posuzovaném případě jde o nárok žalobce na zadostiučinění, který měl vzniknout na základě legitimního očekávání odůvodněného chybnou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Podle §243d odst. 2 o. s. ř. neodmítl-li dovolací soud dovolání podle §243c o. s. ř., může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Právě o takový případ v souzené věci jde, když byly procesně vyčerpány možnosti zjišťování skutkového stavu věci, a stran promlčení Nejvyšší soud vychází z aktuálního názoru vyjádřeného Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15, navazujícím na přijaté Stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS st. 39/14, a rovněž ze své nejaktuálnější judikatury. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení by nemohlo přinést nic nového a bylo by jen prodlužováním řízení, v němž by byl beztak odvolací soud (případně soud prvního stupně) vázán názorem soudu dovolacího (viz §243g odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §211, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla v řízení úspěšná, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. 3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu