ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5060.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5060/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s. r. o. , se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 246 57 344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze, Sokolovská 219, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 50/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 28 Co 65/2015-446, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky ve celkové výši 396.664 Kč s příslušenstvím, která měla představovat součet jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále již „ČTÚ“) pod č. j. 103 671/2010 (J. M., požadované zadostiučinění ve výši 3.333,32 Kč), pod č. j. 103 707/2010 (požadované zadostiučinění ve výši 2.499,99 Kč), pod č. j. 103 720/2010 (požadované zadostiučinění ve výši 833,33 Kč), pod č. j. 106 733/2010 (K&K construction, spol. s r. o., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 724/2010 (V. M., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 105 270/2010 (P. K., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 703/2010 (K. K., požadované zadostiučinění ve výši 1.666,66 Kč), pod č. j. 103 676/2010 (A. V., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 702/2010 (R. G., požadované zadostiučinění ve výši 833,33 Kč), pod č. j. 103 727/2010 (J. K., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 679/2010 (J. K., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 109 891/2010 (S. K., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 667/2010 (I. M., požadované zadostiučinění ve výši 3.333,32 Kč), pod č. j. 103 743/2010 (J. N., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 747/2010 (R. B., požadované zadostiučinění ve výši 2.499,99 Kč), pod č. j. 103 653/2010 (M. R., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 750/2010 (M. L., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 683/2010 (M. R., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 757/2010 (M. D., požadované zadostiučinění ve výši 1.666,66 Kč), pod č. j. 103 722/2010 (J. K., požadované zadostiučinění ve výši 1.666,66 Kč), pod č. j. 103 715/2010 (I. S., požadované zadostiučinění ve výši 833,33 Kč), pod č. j. 103 738/2010 (J. Ř., požadované zadostiučinění ve výši 3.333,32 Kč), pod č. j. 103 688/2010 (A. Č., požadované zadostiučinění ve výši 3.333,32 Kč), pod č. j. 103 691/2010 (M. D., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 728/2010 (J. Z., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč), pod č. j. 103 704/2010 (I. R., požadované zadostiučinění 3.333,32 Kč) a pod č. j. 103 668/2010 (V. S., požadované zadostiučinění ve výši 4.999,98 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 5 C 50/2013-404, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 28 Co 65/2015-446, rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé ohledně zamítnutí žaloby do částky 396.664,- Kč s příslušenstvím (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, dále jej změnil tak, že se konstatuje, že postupem ČTÚ ve výše vymezených řízeních došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci ve stanovené lhůtě podle §129 odst. 1 zák. č. 127/2005, o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, správně a úplně zjistil skutkový stav a správně také věc posoudil po právní stránce podle rozhodných ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“) a správního řádu, a proto odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, přičemž se přiklonil k tomu, že v posuzovaných řízení byla zákonná lhůta pro rozhodnutí překročena. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s dalším závěrem soudu prvního stupně, a to, že „v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v prokazatelných průtazích řízení lze poškozenému odepřít poskytnutí jakéhokoli zadostiučinění, tedy i ve formě konstatování porušení práva.“ Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak bylo vymezeno výše.
Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil výrok o věci samé, došlo tím také ke změně výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná, když jí bylo přiznáno požadované zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Odvolací soud však žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, „neboť zastoupení žalobkyně nesledovalo jeho hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale žalobkyně zastoupení využila v pokusu o vlastní obohacení“ , přičemž odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V případě řízení, jehož předmětem je částka sestávající z několika samostatných nároků, jež se odvíjejí od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco výše označené rozhodnutí Ústavního soudu je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedené se uplatní i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích dovolatelky vyplývajících z výše vymezených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje dovolatelka zadostiučinění v penězích. S ohledem na výše vymezenou výši jednotlivých samostatných nároků není dovolání v rozsahu nároků plynoucích z vymezených správních řízení podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50.000,- Kč.
Ve vztahu k výroku II. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, kdy odvolací soud nepřiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení, dovolatelka uvedla, že je přesvědčena, že „v projednávané kauze měly soudy nižších stupňů použít standardní zákonné pravidlo obsažené v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.“ , přičemž poukazovala, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, načež polemizovala s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho odůvodněním.
Dovolání ani ve vztahu k výroku II. dovoláním napadeného rozhodnutí ovšem není přípustné, neboť dovolatelkou vymezená právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena v rozhodnutí vyneseném v jiném řízení téže dovolatelky (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014). Odvolací soud správně na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázal a rozhodl souladu s ním.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
K dovolatelkou namítaným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v této věci není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu