ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5085.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5085/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Ing. J. R., zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kodaňská 558/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 104/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015, č. j. 69 Co 232/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 118 773 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 6/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. března 2015, č. j. 25 C 104/2014-53, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak nebo zda je namístě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. §31a odst. 2 OdpŠk a z něj vycházející judikaturu, zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Odvolací soud v poměrech projednávané věci přesvědčivě odůvodnil, že posuzované řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, že délka řízení byla ovlivněna neúplnými podáními žalobkyně, že význam řízení pro žalobkyni nemohl být značný, a že proto konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, kterého se jí dostalo ve stanovisku žalované v rámci předběžného projednání nároku, představuje dostatečnou formou satisfakce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění bylo namístě zohlednit procesní složitost věci, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že posuzované řízení probíhalo celkem na „třech stupních“ soudní soustavy [srov. část IV písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“]. Námitka žalobkyně spočívající v tom, že uplatňovala „nárok na průtahy v řízení“ pouze před „obecnými soudy“, na uvedeném posouzení nic nemění, neboť i Nejvyšší soud je součástí soustavy obecných soudů (srov. §8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Nadto žalobkyně uplatněný nárok výslovně neomezila pouze na část řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Portington proti Řecku ze dne 23. září 1998, stížnost č. 28523/95).
Ani při řešení otázky, zda lze při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění přihlížet k tomu, že žalobkyně v posuzovaném řízení podala vadnou žalobu, resp. „blanketní“ odvolání, a že byla soudem vyzývána k jejich doplnění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pakliže uzavřel, že žalobkyně svým chováním přispěla k prodloužení posuzovaného řízení [srov. část IV písm. c) Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013].
Námitka žalobkyně, že odvolací soud z hlediska stanovení formy přiměřeného zadostiučinění nesprávně hodnotil kritérium významu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího správně přihlédl ke všemu, co bylo pro účastníka posuzovaného řízení v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), včetně toho, z jakého důvodu byl nárok žalobkyně v posuzovaném řízení pravomocně zamítnut (tj. pro jeho „vnitřní rozpornost“; k zohlednění výsledku řízení srov. též část VI Stanoviska).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu