ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.530.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 530/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně A. P. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem advokátní kanceláře STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12a, proti žalované M. N. , zastoupené Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové 329, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 67/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2015, č. j. 20 Co 221/2015-210, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalované se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2015, č. j. 30 C 67/2012-169, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označené bytové jednotky a dále uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení částku 31.894,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 20 Co 221/2015-210, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 113.481,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované, a dále uložil žalobkyni povinnost, aby v téže lhůtě a k rukám téhož advokáta zaplatila žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18.459,- Kč.
Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že kupní smlouva týkající se převodu předmětné bytové jednotky, kterou žalobkyně (prodávající) uzavřela se společností Emelin Invest s. r. o. (kupující) dne 11. října 2010 (následně byla bytová jednotka další kupní smlouvou ze dne 26. listopadu 2010 ve znění jejího dodatku ze dne 19. ledna 2011 převedena do vlastnictví manželů V. a M. B., a posléze z jejich vlastnictví kupní smlouvou ze dne 5. dubna 2011 do vlastnictví žalované) není ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
Z hlediska vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka namítá, že odvolací soud neposoudil správně právní otázku neplatnosti právních jednání (tehdy právních úkonů), jimiž dovolatelka pozbyla své vlastnické právo k bytu. Dovolatelka „především poukazuje na jí tvrzenou a dle jejího přesvědčení prokázanou tíseň, které zneužily osoby jednající ve vzájemné shodě s cílem připravit dovolatelku o byt předstíráním, že jí půjčí jí požadovaný obnos peněz, které ona bude moci reálným způsobem splácet. Dovolatelka tak dovozuje, že smlouvy, které s těmito osobami uzavřela, jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 tehdy účinného ObZ, a že nebylo třeba, aby se dovolatelka neplatnosti dovolávala. Svůj právní názor opírá dovolatelka mj. i o judikát NS ČR 32 Odo 807/2002, v němž se uvádí, že jednání v rozporu s dobrými mravy je takovým jednáním, které sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky.“ Svůj právně kvalifikační úsudek pak dovolatelka v dovolání dále rozvádí a současně také poukazuje na absenci dobré víry žalované při nabytí vlastnictví k předmětnému bytu, když nepostupovala s přiměřenou opatrností při jeho koupi. Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil také právní otázku náhrady nákladů řízení, „když zcela ignoroval, že dovolatelka je osvobozena od povinnosti hradit soudní poplatky, neboť její majetkové poměry to odůvodňují.“ Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se nesouhlasně a velmi podrobně (k jednotlivým dovolacím argumentům) písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a přiznal jí vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka právně relevantním způsobem ve smyslu §237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání toliko v řešení právní otázky (dovolatelkou tvrzené) tísně, kterou odvolací soud podle dovolatelky neposoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dovolatelka na podporu své dovolací argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2002 (publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). V tomto rozhodnutí dovolací soud ovšem řešil právní otázku, „zda je v souladu s dobrými mravy požadovat po obchodní společnosti vyšší míru opatrnosti, kterou je nutno vynaložit při uzavírání kupní smlouvy, za účelem zamezení koupě věci pocházející z trestné činnosti, a to míru, která je vyšší než je předpokládána u občana jako smluvního partnera společnosti.“ V této souvislosti pak Nejvyšší soud s odkazem na §3 odst. 1 a §39 obč. zák. dovodil, že „uvedeným zákazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že může nastat situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky.“
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel (ve stručnosti shrnuto), že dovolatelka v době, kdy uzavírala předmětnou kupní smlouvu (jíž pozbyla své vlastnické právo k předmětné bytové jednotce), se ve stavu tísně nenacházela, a s přihlédnutím k tomu, že závěr o tom, zda se žalobkyně v předmětnou dobu nacházela či nikoliv ve stavu tísně, je otázkou skutkovou (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je zjevné, že dovolatelka prostřednictvím skutkových dovolacích námitek nemůže přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování nelze v dovolacím řízení revidovat. Za této situace pak z pouhého odkazu na citovanou právní větu z posledně označeného rozhodnutí dovolacího soudu nelze ani dovodit, že by se odvolací soud při posuzování právní otázky (absolutní) neplatnosti předmětného právního úkonu, resp. právních úkonů (uvedených převodních smluv) dopustil pochybení a zaujal své závěry v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (Nejvyšší soud připomíná, že u každého rozhodnutí /i/ dovolacího soudu, je-li předkládáno jako judikatorní analogon, musí být pochopitelně zohledněny i skutkové okolnosti případu, z nějž takové rozhodnutí vzešlo, přičemž zpravidla nelze bez dalšího judikované závěry mechanicky dosazovat na případy jiné, pouze s využitím „vygenerované“ právní věty z odůvodnění předmětného rozhodnutí soudu).
Dovolací argumentace týkající se absence dobré víry žalované (nabyvatelky) či napadeného nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní předpoklad dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., pročež byla v tomto směru dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání (pouhá právní polemika s odvolacím soudem totiž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud výjimečně žalované vůči procesně neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve smyslu §150 o. s. ř. za užití §243b o. s. ř. a též s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 (řešícího problematiku aplikace §150 o. s. ř. v případě účastníků, kterým bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků) nepřiznal, když přihlédl k tomu, že žalobkyni bylo (usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. července 2012, č. j. 30 C 67/2012-24) pro její tíživé majetkové poměry v této věci přiznáno osvobození od soudních poplatků, že žalobkyně má podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu uloženou povinnost nahradit žalované na nákladech (prvoinstančního odvolacího řízení) celkem částku ve výši 131.940,- Kč, přičemž skutkové okolnosti případu zjevně stimulovaly žalobkyni v jejím (jak se ovšem ukázalo v nesprávném) úsudku brojit proti rozhodnutí odvolacího soudu a důsledek tohoto rozhodnutí se nijak zásadně neprojeví – již s ohledem na náklady řízení, které byly žalované pravomocně přiznány - v poměrech žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu