ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5389.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5389/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, ve věci žalobce Ing. J. B. , právně zastoupeného Mgr. Ing. Bohumilem Kaduchem, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 285 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 41 C 226/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 64 Co 479/2013-288, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2014, č. j. 64 Co 479/2013-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 41 C 226/2010-207, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 285 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalované částky se žalobce žalobou ze dne 23. 12. 2009 domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 146/96, následného řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ad 5/2010 a souvisejících řízení vedených u Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu v období od 23. 9. 1996 do 12. 4. 2007.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 23. 9. 1996 podal žalobce k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 návrh na zahájení řízení o určení neplatnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání a náhradě platu. Po sedmi letech tento soud dne 27. 2. 2003 usnesením řízení zastavil a věc postoupil ministerstvu obrany. To rozhodlo dne 5. 8. 2003 v neprospěch žalobce. Následně žalobce dne 10. 9. 2003 podal k Městskému soud v Praze správní žalobu, o které bylo zamítavě rozhodnuto rozsudkem ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 6 Ca 212/2003. Proti rozsudku Městského soudu podal žalobce kasační stížnost, jež byla Nejvyšším správním soudem dne 21. 12. 2006 odmítnuta. Následně podal žalobce stížnost ústavní, která byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 827/07. Dne 27. 9. 2007 podal žalobce stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dne 20. 4. 2010 rozhodl tento soud o nepřijatelnosti stížnosti žalobce. Dne 25. 2. 2010 podal žalobce novou správní žalobu k Městskému soudu v Praze o určení neplatnosti právního úkonu vedenou pod sp zn. 5 Ad 5/2010. Žaloba byla dne 5. 3. 2010 odmítnuta. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl dne 27. 12. 2010.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž právo žalobce shledal promlčeným. Uvedl, že promlčecí lhůta začíná běžet od ukončení řízení před Ústavním soudem, nikoli až od ukončení řízení před ESLP, neboť řízení před ESLP nelze považovat za pokračování řízení před národními soudy. Posuzované řízení tak skončilo rozhodnutím Ústavního soudu dne 12. 4. 2007. Pokud žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 23. 12. 2009, učinil tak po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Pokud žalovaná vznesla námitku promlčení, již s ohledem na charakter nároku na náhradu nemajetkové újmy, kdy záleží zcela na poškozeném, v kterém okamžiku jej uplatní, nelze tuto námitku považovat za nesouladnou s dobrými mravy. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že řízení o žalobě podané dne 25. 2. 2010, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ad 5/2010, bylo samostatným řízením, přestože se v něm žalobce domáhal řešení téže otázky jako v předchozím řízení. Uvedl, že v tomto řízení soudy jednaly bez jakýchkoliv prodlev, délka řízení nepřesáhla dobu jednoho roku, nejednalo se v něm o nesprávný úřední postup, z něhož by mohla žalobci vzniknout nemajetková újma.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatel předkládá dovolacímu soudu tyto otázky:
1. Je šestiměsíční promlčecí lhůta dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), adekvátní a v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, nedochází touto lhůtou ke zvýhodnění České republiky a samosprávných celků na úkor subjektů poškozených jejich nesprávným úředním postupem; může být námitka promlčení, vznesená v návaznosti na uvedenou lhůtu posouzena soudem jako námitka v rozporu s dobrými mravy; liší se posouzení těchto otázek v případě řízení, u nichž došlo k nepřiměřené délce řízení či průtahům, pokud tato řízení byla zahájena před účinností zákona č. 160/2006 Sb.?
2. Kdy předmětná šestiměsíční lhůta začíná plynout, když se žalobce obrátí se svou stížností na ESLP; jaká řízení lze považovat za navazující z pohledu uvedené lhůty; liší se posouzení těchto otázek v případě řízení, u nichž došlo k nepřiměřené délce řízení či průtahům, pokud tato řízení byla zahájena před účinností zákona č. 160/2006 Sb.?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž následně popisuje, v čem spočívá nesprávné posouzení výše uvedených otázek. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
První výše uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolaní podle §237 o. s. ř., neboť otázka ústavní souladnosti lhůty dle §32 odst. 3 OdpŠk a případné vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v obdobných poměrech již byla opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a soudy nižších stupňů se při řešení této otázky neodchýlily od dosažených závěrů Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2872/2012). Ústavnost zákonné úpravy promlčecí lhůty již byla přezkoumána rovněž Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud danou úpravu protiústavní neshledal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV ÚS 1615/12).
Ani při řešení druhé otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle nějž do celkové délky řízení nelze započíst délku řízení před ESLP, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013). Stejně tak se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když konec řízení určil dnem právní moci usnesení Ústavního soudu, přičemž řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ad 5/2010 považoval za řízení samostatné (k určení konce řízení srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod III. 2 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 982/2010). Položená otázka tak rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
Ve vztahu k dovolatelem položené podotázce, zda se posouzení daných otázek liší ve vztahu k řízením zahájeným před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dovolací soud uvádí, že časová působnost daného zákona je upravená v jeho čl. II., části první. Veškeré závěry uvedené ve výše odkazované judikatuře byly dovozeny ve vztahu k řízením, která byla zahájena před rokem 2006. Rozhodujícím ve vztahu k běhu promlčecí lhůty totiž není okamžik zahájení řízení, ale okamžik konce řízení (srov. §32 odst. 3, věta druhá OdpŠk), jež v případě dovolatele skončilo 12. 4. 2007. Okamžik zahájení řízení v dané věci tudíž nepředstavuje jakoukoliv skutkovou odlišnost oproti věcem, v nichž bylo dosaženo výše uvedených závěrů. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu